Milá Lenko a Tomáši, omlouvám se, že jsem se neozvala dříve, ale nebyla jsem na to správně nastavená, tak až teď. Posílám svůj příspěvek všem, kdo chtějí na pobyt ve tmě, ale přesto váhají.
O terapii tmou vím roky
Já jsem s touhle myšlenkou tak trochu koketovala už kolik let, ale bylo to spíš ze zvědavosti. Ale v posledních dvou letech, tak jak můj život a některé problémy v něm nabíraly na obrátkách a zhruba po půl roce se ve mně ozvalo “běž do tmy”, ale zase to zapadlo, ještě nebyl ten strávený čas. Až koncem roku, kdy ve mně vrcholila krize s manželem, ozvalo se to znovu a mnohem naléhavěji a já věděla, že teď je ta správná chvíle. Hned jsem sedla, objednala termín, ale volno bylo až v červenci. No budiž, řekla jsem si, je to jak to má být. Svou krizi jsem se v lednu rozhodla řešit alespoň dočasným odstěhováním od manžela. Jenom na vysvětlenou: po 42 letech jsem se cítila nějak vycucnutá, bez radosti ze života, víceméně jsme žili vedle sebe, ne spolu a já jsem cítila, že to je špatně, že takhle přece nemůžeme žít třeba dalších 10, 20 let, ale nedokázala jsem to změnit, i když jsem na sobě hodně pracovala. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, uvolnil se termín na 13.února, v té době jsem byla už týden odstěhovaná, manžel procházel totálním zhroucením, protože sám nepociťoval, že by bylo něco špatně. Ale musím říct, že jsme spolu pořád komunikovali, manžel sám procházel několika stadii, od mého definitívního vyhnání, rozvod až po smíření se situací. Věděl, že jdu do tmy a hodně si od toho sliboval, jak nás tam budu řešit.
A přišel nástup na pobyt ve tmě
A přišel den D, těšila jsem se na to po těch vypjatých dnech. Do chatky mně uvedl Tomáš, se vším seznámil a když odešel, nahromádkovala jsem si věci, osprchovala se, vypla mobil a-zhasla. Ulehla na postel, tma byla úžasná. Po nějaké době jsem si zvykla tak, že mi až taková tma nepřipadla, hlavně se mi zdála tak nějak kulatá, ten prostor mně nádherně objímal. První dva dny jsem taky skoro prospala, ale už druhý den se začala ozývat duše, přicházely myšlenky, ale ne na mého muže, na toho jsem si za celý týden nevzpomněla. Moje duše chtěla řešit naléhavější věci: moji potřebu mít věci pod kontrolou, můj vztah k penězům, můj vztah k sobě samé jako ženě. Přiznám se, že při řešení té první věci se zapojilo i mé tělo a nebylo to zrovna příjemné. Prošla jsem si dost bolestivým procesem, ale ustála jsem to a díky sdílení s Tomášem, vždy když mi přinesl jídlo, jsem se posunovala dál a dál, až jsem se dostala do svého dětství a k tatínkovi. A to, co jsem nedokázala za léta, jsem vyřešila za jediný den ve tmě, kdy jsem pochopila, jak strašně mi chyběla láska ke mně jako k děvčeti, protože naši chtěli kluka. A jak jsem se já jako holka celý život až do teď potlačovala a z toho pak vyplývaly moje problémy s muži jako takovými a tedy i s tím mým. Nedostatek lásky k sobě, můj celoživotní problém.
A pak jsem si pobyt ve tmě užívala
Přišel pátek a já už jsem si jenom užívala. Musím říct, že vůbec nevím, jestli jsem ty poslední 2 dny spala, bylo to spíš něco mezi spaním, sněním a bděním. Často mi chodily různé obrazy, bylo to moc zajímavé. Byla jsem nastavená na těch 7 dní, takže pro mně byly akorát, ale kdybych se tak nelimitovala, určitě bych vydržela déle. Proč ne, živá strava byla vynikající, nic mi nechybělo. Ráno bylo úžasné, i když svítání přišlo dříve, než jsem očekávala, takže jsem vyšla do světla, nicméně východ slunce jsem si vychutnala od začátku do konce.
A návrat do reality?
Druhý den za mnou přijel manžel s kyticí rudých růží a poděkoval mi, že jsem se odstěhovala, protože teprve teď pochopil, jak jsme žili a co je vlastně důležité. Byl trochu zklamaný, když jsem mu řekla, co jsem ve tmě řešila. Jenže až při dalších a dalších rozhovorech pochopil, že abych si vyřešila svůj podíl na našem vztahu, musela jsem vyřešit tatínka a další jiné vztahy.
Každému, kdo se mně zeptá, co mi pobyt ve tmě přinesl, říkám: je život před a potom. Mně to přineslo opravdovou radost do každého dne, sebelásku a hlavně žiju teď a tady. A manžel? Nestačím se divit, kde se to všechno, jak dnes myslí, v něm vzalo. V té nejhlubší krizi před tmou se mně prostřední syn zeptal: Mamčo, stojí ti to za to takhle trápit taťku a sebe v těchhle letech, když nevíš, jak ještě dlouho tady budete? Po tolika letech společného života? Já jsem mu na to řekla, ano, stojí mi to za to, protože život chci prožít a ne proživořit. A dnes jsme s manželem zajedno, že to opravdu stálo za to, i kdyby to bylo jen na jeden jediný rok.
Z upřímného srdce vám děkuji, Tomáši a Lenko, děkuji za to, že jste a že pomáháte lidem. I když dnes vím, že ten “zázrak”, co se stal je souhrnem energií mnoha, mnoha lidí.
Děkuji všem a děkuji Bohu, že mi dal tuto zkušenost.
Milena
