Moje sdílení týdenní léčby tmou bude možná trochu krkolomné, vezmu to od začátku.

Kdo jsem já?

Jmenuji se Lucie a pocházím z Hradce Králové.
Jsem matka dvou dětí, manželka, první dcera mých rodičů, sestra dvou mladších bratrů.

Co to ale vypovídá o mně?

Jaká jsem já? Jsem hodná, starostlivá, silná? Každý ode mne něco očekává, stejně jako jsem já očekávala od nich. Očekávání jsou tak silná, že si je utvrzujeme slovy “To přeci není normální” “Takhle se to prostě dělá” “Tohle se nedělá”. Jenže všechna ta očekávání jen zajistí to, že ztratíme sami sebe.

Ztratila jsem sama sebe

Zjistila jsem, že žiji život všech ostatních: ráno nachystaná snídaně, děti odvést do školy, nakoupit rodičům. Nejde o to, že bych to nedělala ráda, jde o to, že jsem to dělala proto, abych splnila očekávání ostatních … a v tom jsem ztratila sama sebe, ztratila jsem svoji identitu a žila jsem život druhých.

Díky terapii tmou jsme sama sebe našla

Je to zázrak, děkuju, že jsem konečně po tolika letech mohla jasně vidět, že celý život si jen dávám a nebo plním očekávání, vůbec jsem nežila svůj život. Týden pobytu ve tmě stačil na to, abych viděla, že to já se snažím být ta dobrá, že to já mám očekávání, to já jsem všeho původcem. Vůbec nezáleží na tom, co druzí očekávají a co si myslí, jde o to, co já si myslím, že očekávají a co já si myslím, že si oni myslí.

Ještě jednou za terapii tmou děkuji a všem přeji klid mysli.