Zdravím vás Lenko a Tomáši,

ten týden ve tmě byl pro mne velmi náročný, párkrát jsem to už chtěla vzdát, ale pokaždé jsem si říkala „co když třeba dnes nebo zítra přijde už něco příjemné“.

Očekávání při pobytu ve tmě

Nepříjemné bylo to, že původný úmysl strávit pobyt ve tmě hlavně meditacemi se nezdařil, jaksi se mi nedařilo ponořit se do meditací, tak jsem spíš jenom relaxovala a cvičila a spala a jedla … tak kolem dokola. Po dvouch až třech dnech to byla docela nuda, pak přišly zrakové halucinace, možná by to někdo nazval vize… Ty mne vyrušovaly tím, že do té doby už „zmáknutá“ orientace v prostoru úplně zmizela, stěny i strop se bizardně měnili. No alespoň nějaké vzrůšo, i když jsem nemohla někdy trefit ani do postele.

„Někdy to bylo lepší nežtelevize“

Někdy to bylo lepší než televize, ale smysl jsem v těch obrazech nenašla. Co se týče mého přemýšlení o živote, tak to přemýšlím celý život, jsem psycholožka. Na vědomé úrovni teď nemám žádné problémy, ani nic k řešení, vlastně jsem nikdy nebyla v osobním životě tak šťasná, jako teď. A podvědomí mi ve tmě nic nenabídlo, kromě divně se měnícího prostoru…

Třeba jsem se ocitla před velkou vanou, nebo ze stropu visely stovky lamp… A tak to šlo až do konce.

Děkuji Lenko a Tomáši za starostilivost, za výborné jídlo a pití.