Četla jsem, že “tma si tě zavolá”, když máš pobyt ve tmě absolvovat. Mě si tma zavolala a podsunula mi loni na podzim webstránky Lenky a Tomáše.
Bylo rozhodnuto!
Začátkem února jsem k nim přijela na pobyt ve tmě a čekala zázraky!
Neumím meditovat, nepoznám čakry, necvičím jógu. I tak jsem zažila, v naprosté tmě, týden klidu, pohody a ticha. Byla jsem týden jen sama se sebou!
Našla jsem i pár drobným zázraků; neopařila jsem se při vaření čaje, ochutnala jsem vegetariánská jídla, cvičila jsem každý den 🙂
A pak tu jsou mé osobní “zázraky”, ale ty mi došly až po návratu domů.
Podařilo se mi celkově zpomalit.
Už vím, že nemusím pořád jen pracovat. Daří se mi občas si na chvíli sednout, “vypnout” myšlenky, jen být. Vědomě dýchat a poslouchat ticho, jako týden ve tmě. A hlavně si to nevyčítat, že je to promarněný čas!
Je to hodně nebo málo? Je to vlastně jedno a můj neobyčejný zážitek ve tmě mi už nikdy nikdo nevezme.
pro mě byl pobyt ve tmě okamžitý nápad. Hledala jsem na inernetu meditace v Praze a objevila vaše stránky ve chvíli, kdy byly všechny svatyně volné v jediném termínu, kdy jsem mohla přijet. Náhoda? Samozřejmě, že ne. Na náhody už nevěřím. Mám za sebou svoje osobní peklo, ze kterého jsem se těžko a dlouho dostávala. Přesto jsem se na nic nepřipravovala, nic jsem nechystala, ale taky jsem nic neočekávala. Prostě jsem v sobotu přijela, všechno jsem si prohlédla, odložila brýle, a zhasla světlo.
Rozhodnutá zažít na vlastní kůži, co to se mnou udělá. Rozhodnutá prožít týden jen s tím, kdo je pro mě nejdůležitější-sama se sebou.
Tma je nádherná
Čistá, teplá a objímající. Necítila jsem se nijak omezená a díky velikosti svatyně jsem neměla žádný problém s orientací. Od druhého dne se mi zdály krásné, dlouhé a klidné barevné sny a zdají se mi stále.
Všechno bylo v jednom cyklu
Můj režim se ustálil na “rytmu radiátoru”. Po sepnutí jsem si sedla zády k teplu a prováděla dechová cvičení. Až topení přestalo hřát, pokračovala jsem v procvičení celého těla. Následoval malý odpočinek a stále dokola.
Jestli Vám to připadá divné, tak musím napsat, že já nikdy v životě dobrovolně necvičila. (Dechová cvičení mi předepsali už před dvěma lety 🙂 ) . Změna nastala jen po jídle. To se cvičit nedá, takže jsem se uvelebila na postel a nedělala nic. Opravdu NIC.
Se zhasnutím světla ve mě zhasly i všechny myšlenky.
Nepamatuju se , že bych někdy měla pocit úplně prázdné hlavy. Je zvláštní to popisovat. Jak mám vyjádřit opravdové NIC?
Moje hlava byla jen jediná uzavřená buňka naplněná tmou. Byl to úžasný a silný odpočinek. Možná jsem Tomáše vyděsila, když jsem mu poslední den řekla, že se cítím jako v lázních…
Do tmy jsem si přivezla přání
Jen jedno přání jsem si do tmy vezla-změnit můj vztah k jídlu. Díky tmě jsem nepociťovala hlad, což bylo báječné. Ale jídlo, které vaří Lenka, je tak fantastické, že jsem prostě snědla všechno. Na tom budu muset ještě zapracovat…
Cestou ze Tmy
Venku zatím napadl sníh. Mrzlo a já cestou ze tmy viděla jeden z nejnádhernějších východů slunce. Kromě vodorovných pruhů svítání i sloup světla mířící rovnou vzhůru do tmavého mraku.
Můj pobyt u Vás byl vlastně takový jednoduchý a obyčejný. Možná mi dal najevo, že to špatné už mám za sebou. Možná to, že se nemám čeho bát. Možná i to, že ať jsem kdekoli, vždycky je se mnou někdo důležitý-JÁ.
Můj pobyt ve tmě probíhal na přelomu května a června. Začal příjemně dlouhým spánkem s překvapivě živými a barevnými sny. Ty mě provázely celým pobytem. Po probuzení jsem si je dokázala velmi dobře vybavit a říkala jsem si, že by každý z nich vydal na zajímavou analýzu…
Co tady budu dělat celý týden sama?
Po prvním probuzení, když jsem otevřela oči a uvědomila jsem si, že jsem tady ve tmě, přišla na mě úzkost s představou co tady budu dělat celý týden sama.… a venku tak krásně… Po chvíli jsem si na tmu zvykla, přišel pocit odevzdání se situaci, kterou jsem si taky sama zvolila a první 3 dny hooodně spala a snila. Situaci přijmout a jít krůček po krůčku. Netrápit se úvahami nad budoucností.
Do tmy jsem si sebou vzala šamanský buben, tibetskou mísu, jeden kámen, papír a pastelky.
Tma ale vůbec nebyla tmavá…
Po prvních dnech spánků jsem myslela, že jsem přirostlá k posteli. Ani na záchod se mi nechtělo vstávat. Když mi postel přestala být pohodlná, lehla jsem si na podložku na podlaze a jen tak hleděla do tmy. Tma ale vůbec nebyla tmavá, před očima se přehrávaly situace z minulého i současného života. Vybavovaly se mi v hloubce uložené zážitky z dětství. Mohla jsem to všechno sledovat jako film. Některé mi přinášely emoce radosti, některé smutku, některé jen neutrálně proplouvaly. Přinášely s sebou větší porozumění o sobě a mém životě.
Ve tmě jsem viděla tvary
To co mě postupně víc a víc odvádělo z mysli byly světla a někdy i tvary, které se mi ve tmě zobrazovaly. Nejvíce se mi opakoval útvar mozaiky ve tvaru květiny života prozařované barvami.
Světelné úkazy mě provázely stále a s postupem času se zintenzivňovaly. Vnímala jsem světlo vycházející z těla v hrudní oblasti a kolem hlavy. Začala jsem si z toho dělat srandu a říkala jsem si, že se mi postupně začalo rozsvěcovat. 🙂 Jako by někdo rozsvítil tlumené světýlko nad hlavou nebo po stranách.
Vnímala jsem…
Od 3-4 dne jsem začala ráno a večer cvičit pozdravy slunci, taichi a jiné cviky. Poté jsem meditovala, hrála na buben a mísu. Bylo krásné vnímat tóny takto nerušeně a plněji.
Všechny smysly kromě zraku (který si mohl odpočinout) jako by se ve tmě probouzely. Meditace se mi dařila prohlubovat s pro mě významnou realizaci o důležitosti otevírání srdce. Síla která se v něm skrývá je léčivá jak pro mě, tak pro blízké i vzdálené okolí. Na to bych neměla v životě nikdy zapomenout a lěčivou sílu podporovat a rozvíjet.
Dočkala jsem se!
Poslední noc před budíčkem jsem už moc nespala a vzrušeně jsem se těšila na otevření dveří a vyjití ven. Dočkala jsem se a šla jsem pozorovat východ slunce 🙂 . Ptáci přitom krásně koncertovali a já si mohla užívat čerstvý vzduch a měnící se barvy až do rozbřesku a jasného letního dne.
Pokud bych to měla popsat jedním slovem, tak… vděčnost.
Pobyt ve tmě jsem si pro sebe ihned po jeho skončení vyhodnotil jako velmi prospěšný a užitečný.
Kromě vynikajícího zlepšení kognitivních funkcí (paměti, soustředění, imaginace, …) jsem zaznamenal také mnohem větší klid v každodenním životě a výrazné oživení smyslů.
Pobyt ve tmě dojížděl několik dní
Některé zajímavé poznatky o fungování lidského myšlení a vnímání jsem si uvědomil až s odstupem několika dní na základě konkrétních situací z běžného života. Domnívám se, že pro člověka je nesmírně důležitá zkušenost chaosu, iracionality, prázdnoty a negativity, což byly věci, které jsem ve tmě hledal.
Podobně jako je v hudbě stejně důležité ticho mezi jednotlivými tóny jako tyto tóny samotné, je i senzorická deprivace a dočasné stáhnutí se ze světa pro zdravé fungování lidské psychiky nesmírně potřebné a žádoucí.
Pobyt ve tmě pro hlubší meditaci
Ve tmě jsem dosáhl daleko hlubších a intenzivnějších meditativních stavů než obyčejně a mnohem lépe jsem také mohl pozorovat, jak se naše mysl doslova vpíjí do předmětu, na nějž se soustředí, jak se myšlenky pohybují v určitých rytmech, vzorcích, jaké mají vlastnosti….
Týden ve tmě mi poskytl dokonalou tělesnou i mentální relaxaci, tudíž bych jej každému doporučil. Během celé doby jsem nezaznamenal jediný emoční výkyv či nepohodlí, jejichž případná přítomnost však podle mě není námitkou proti pobytu ve tmě, jelikož i nepříjemná zkušenost se může z dlouhodobého pohledu ukázat jako přínosná.
Vystupuji na vlakovém nádraží v Kutné Hoře a jako svůj dopravní prostředek pro dosažení Lomce, cíle své cesty, volím vlastní nohy. Rád se ještě projdu a podívám po krajině, říkám si, když teď týden nic neuvidím. Sněhové vločky mi vítr pálí rovnou do obličeje, ale to jen přidává cestě na zajímavosti.
První uvědomění si závažnosti mé situace vlastně přišlo již v předvečer odjezdu – to mi poprvé dochází, že týden terapie tmou, týden tmoucí samoty možná nebude jen tak.
A pobyt ve tmě začal
Druhé přichází pár minut poté, co si zhasnu. Ležím v posteli, vymrzlý z cesty, s nohama u topení a s myšlenkou v hlavě: „Tak tohle bude fakt marast“. Ticho a tma tmoucí mě objaly a já se cítil jak prostinké vědomí v nekonečně rozlehlé jeskyni, kde není nic jiného, než toto mé vědomí.
Pakliže existuje něco takového jako očistec, musí vypadat takto.
Postupně si však uvědomuji, že jsou mi k dispozici dva veliké dary, které můj úděl ulehčí – tělo a hlas. A tak začínám zpívat a radovat se z každého nadechnutí.
První dny se nesou v duchu spánku, zpěvu a hry na flétnu, kterou jsem si s sebou (a ukázalo se, že to byl čin velmi prozřetelný) také vzal, radosti z toho mála pohybu na který mám chuť a energii, z výborného jídla, jež je mi každý den překvapením, a z krátké společnosti Tomáše či Lenči, jejichž přítomnost je jiskrou v temnotě a samotě.
Až v polovině pobytu tmu přijímám, zvykám si a přestávám ji vnímat jako překážku a nepřítele, nýbrž jako přítele, který mi odhaluje věci, kterým člověk v běžném životě nemá ve zvyku věnovat pozornost.
Terapii tmou nechávám běžet
Na Tomášovo doporučení nic nevyvolávám a vše nechávám běžet samovolně. Čas ubíhá a já si začínám uvědomovat, že k žádnému zjevení a osvícení asi nedojde. Uvědomění, která přichází jsou menší, ale vždy potěšující.
Zde by bylo vhodné dodat, že motivací pro pobyt mi není řešení nějaké obtížné životní situace, jak tomu bývá u mnoha dalších. Přestože musím připustit, že i já jsem došel k nápadu pobyt ve tmě absolvovat vlivem životních dilemat. Do značné míry se však vyřešila samovolně ještě před samotným nástupem do tmy.
Nyní tedy do tmy vstupuji se vcelku jednoduchou otázkou na rtech: „Je možné být sám se sebou, jen se svou myslí/svým vědomím, bez jakýchkoli všedních rozptýlení celý týden?“ Říkám si, že by to měla být přeci ta nejzákladnější lidská přirozenost – dokázat být sám se sebou. Jak má být člověk schopen fungovat v rámci společnosti a celého světa, pokud není schopen fungovat v rámci sebe sama, ptám se.
Inu, lze to. A není natolik obtížné, jak by se mohlo zdát – alespoň mně to tak přišlo. Mé svědomí v této záležitosti však není tak docela čisté, jelikož přeci jen jsem se rozptyloval. Sám sebe, nicméně bych to rozptýlením nazval – ať už se jednalo o zpěv či o celé dlouhé chvíle strávené v představách a vzpomínkách naprosto jimi naplněn. Na druhou stranu mám za to, že toto vše k člověku také přirozeně patří a možná bych mohl být označen za člověka na sebe až přespříliš přísného, pokud bych zkombinoval svůj případný další pobyt ve tmě se silenciem, kterážto představa mě však momentálně láká.
Energie do života po léčbě tmou
V každém případě však vycházím ze tmy jednoho krásného sobotního rána naplněn energií, optimismem a chutí do života. Své rozhodně udělaly i rozhovory s Tomášem a Lenčou, kteří mi byli skvělými rádci, důvěrníky a průvodci, za což jim náleží můj upřímný dík.
A přestože jsem ke konci pobytu nabyl přesvědčení, že od jistého momentu mi tento pobyt už nemá co více dát, jsem rád, že jsem zůstal až do konce. Odměnou mi byl pocit, který se u mě projevil až předposlední večer – pocit, že je vnitřek chatky ozářen tím nejmatnější světlem, které si dokážete představit. Něco jako měsíční záře, deroucí se zpoza mračen, kerý dává tušit rysy okolí. Tedy pocit vskutku magický.
S odstupem jsem svůj názor (tedy ten, že tma mi již dala vše, co mohla) přehodnotil a až dozraje čas a budu opět cítit ono nutkání být několik dnů, ba týdnů sám se sebou, nebudu váhat pobyt zopakovat, možná i na delší dobu.
Jsem po pobytu ve tmě o rok moudřejší?
Na závěr, abych tomuto všemu dodal pomyslnou třešničku, se přiznám, že jsem ve tmě oslavil své narozeniny – dvaadvacáté (i když to byl vlastně Tomáš, kterého hned trklo, jak krásné by bylo napsat, že jsem vstoupil v jednadvaceti a vyšel ve dvaadvaceti).
Z chatky jsem tak vyšel zas o rok starší a věřím, že i o něco uvědomělejší …
Děkuju za vše a každému mohu pobyt ve tmě jedině doporučit.
Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací
Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".
