Vítáme kuřáky na pobyt ve tmě

Právě jsem přemýšlel, jak ještě více zpříjemnit praktikujícím pobyt ve tmě u nás u Kutné Hory. Minulý rok jsme přidali topení do podlahy, na tuto zimu jsme ovládání teploty zpřístupnili i každému praktikujícímu.

Díval jsem se na stránky ostatních poskytovatelů pobytů ve tmě a přiznám se, že jsem nadšen kolik nových center pobytů ve tmě vzniklo za dobu, kdy jsme otevírali my. Ano, je to již 10 let … letí to 🙂

Vybírají si na pobyt ve tmě

Na spoustě stránek jsem našel, že jsou centra nekuřácká. Na jedněch stránkách centra s maringotkami jsem si všiml zajímavého požadavku: že chtějí, aby k nim na pobyt ve tmě nejezdili kuřáci.

Svoboda a láska pobyt ve tmě

To mne trochu překvapilo a následně mi došlo, že ne každé centrum, ne každý poskytovatel má jako nejvyšší hodnotu lidství svobodu a lásku. Říkám si, je pro stvořitele důležitější moucha nebo krokodýl? Řekne si někdy Slunce “hele, támhleten bere drogy a tak na něj nebudu svítit”?

Myslím totiž, že skutečná láska vychází z respektu k sobě samému i ke druhým.

V Kutné Hoře jsou na pobyt ve tmě kuřáci vítaní

Také máme nekuřácké centrum a prosíme, aby nám zde lidi nekouřili. Také nejsem nadšený sbírat nedopalky v trávě, protože si kuřáci kolikrát neuvědomují jaký odpad způsobují. Proto i praktikující žádáme, aby si zakouřili ještě před nástupem na pobyt ve tmě.

Jenže kvůli tomu, že někdo kouří mu nebudeme odpírat pobyt ve tmě u nás. Vždyť terapie tmou funguje i na kuřáky či alkoholiky. Kuřáci nejsou méně lidi než nekuřáci. Všichni jsme si jako lidské bytosti rovni.

Terapie tmou i pro kuřáky

Narkoman terapie tmou

Proto jsou u nás vítání všichni, i drogově závislí i alkoholici i kuřáci. My prostě věříme, že pobyt ve tmě si zaslouží každý. Při pobytu ve tmě mají kuřáci obvykle mnohem menší chuť na cigaretu. A že jde ve tmě nekouřit? Ano jde! Jezdíme do lékárny pro nikotinové spreje a nebo žvýkačky.

Asi nejvíce mne hřeje u srdce, když mi napíše kuřák, co byl u nás ve tmě, že si po tmě již nezapálil a je to již několik měsíců.

No není ten pobyt ve tmě vlastně zázrak?❤️

Jiří – Pobyt ve tmě je osvobozující

Život přináší spousty situací a chvilek, kdy v sobě jasně a přesně vnímáte, co bude následovat.

V mém případě je to dnešní sobotní večer kdy signál z „nitra“ vyslal informaci, abych napsal něco k mému pobytu ve tmě, (který ještě malinko doplním o myšlenky, které jsem si při pobytu psal tužkou do bloku, tak jak to tu radili někteří přede mnou). 

Už jsou to čtyři měsíce, kdy jsem odjel z týdenního pobytu ve tmě a rozhodně nechci psát jen o tom, jak jsem se změnil, nebo jak to změnilo můj život.

Tato životní cesta je natolik individuální a osobní, že je vlastně nepřenosná a těžko popsatelná.

„Každý máme na počátku zrození jasně dáno, jakým směrem se bude náš život ubírat. nMyslet si snad, že můžeme vše ovlivnit, … Tak tím se dopouštíme proti vesmíru zcela nesmyslného pokusu změnit proud energií, manipulovat s přítomností a být zcela odpojen od zdroje všeho“.

Jak to tak bývá, jedno dopoledne v práci mi můj vnitřní hlas jasně řekl – je čas, teď je ten čas.

Pobyt ve tmě pro mne nebyl ničím neznámým

O pobytu ve tmě jsem věděl již řadu let, ale zřejmě až teď mi proud života přinesl do cesty jasnou informaci.

Byl duben a termín jsem dostal na 18. listopad. Již nějakou dobu jsem zvyklý být v tichosti a sám, navíc podle indiánů je 52 rok života tím zlomovým, takže jsem ze tmy obavu neměl, spíše jsem cítil nějaký respekt, nebo tak něco a těšil se úplně nejvíc nato, že nebudu konečně vnímat čas a neustálé hranice odněkud někam apod… To jsem ještě vůbec netušil, jaká nádhera to bude a co tím v sobě zažiji.

ČAS NENÍ NUTNÝ – když se s ním plyne, je všeho akorát. Jen je potřeba se vnímat a s tím i okolí. Pak je rovnováha a harmonie.

Pobyt mne naprosto uchvátil. Mám pro něj pouze jediné slovo – osvobozující.

A k pobytu?

Vidiny nebo obrazce v prostoru okolo mne jako mívají jiní, kteří zažili pobyty ve tmě jsem neměl. – Tomáš mi řekl, že je to prý individuální. Samozřejmě vizualizace v sobě jsem vnímal naprosto zřetelně, včetně některých aktérů…

JEN POZORUJ!
Je jedno, kdo a jak hraje. Jaké jsou role. Je jedno, jestli je to drama, nebo komedie.

TY JSI TO DIVADLO
Jen pozoruj!
Buď nezúčastněný!
Pozoruj a nehodnoť

JSI DIVADLEM

VNÍMEJ VELIKOST VELIKÉHO
Vše je jedno, jakmile se mysl oddělí od těla – není v jednotě
Vše je vším – veliké, nekonečné

(na to jsem dostal vysvětlení hned druhý den – velmi osobní J )

Všechno vnímám…

Přímé hlasy jsem také neslyšel, ale například hluboké sténání starého stromu vedle chatky, (domnívám se, že to byl strom) tak s ním jsem mluvil možná celý den, všechno mi to řekl, postěžoval si a tak. 

Ovšem to vnímání všeho, že já jsem vším, že vše je mnou, že si mohu veškeré myšlenky prohlédnou jako ve 3D, uvidět vše zcela jinak, překulit se z postele do prostoru vedle mne, do hmoty, která vůbec není černá, plavat v ní, užívat si že jsem – ano, to je ono, že jsem!

Tak na tenhle popis stavu slova prostě nestačí a hlavně nejsou.

Dostal jsem odpovědi i na věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou v hloubce mé duše tak silně zakořeněny a nedořešeny.

Jít po společné cestě je nesmysl.

Lze jít pouze vedle sebe, každý máme cestu svou a hlavně naše děti. Nesnažit se nikoho nutit jít po naší cestě. Jedině to je svoboda, to je poskytnutí lásky, volnosti a svobody. Každý vesmír jednotlivce pluje společným vesmírem…

Celý týden jsem si navíc náramně užil za zvuku tibetských misek, cvičení Jin jógy a meditací.

Vaše cesta, Vaše rozhodnutí

Takže pokud se někdo cítí „vnitřně“ prázdný (byť má ženu, děti, milenku, majetek a další bla, bla), a poslouchá svoje vnitřní dítě, které mu jasně sděluje, co chce a je tam i zmínka o tom, že tma může být cesta, pak věřte a jděte.

Je to Vaše cesta, Vaše rozhodnutí a rozhodně si do toho nenechte mluvit od druhých, hlavně těch, kteří to nezkusili, ale rozhodně ví, že je to blbost, za kterou si ještě platíte.

Co jsem řekl na otázky svým kolegům po návratu ze tmy?

„Pokud o tom budete přemýšlet, nebo pochybovat, bude Vám chybět mobil, internet a další naprosto zbytečné věci, které vás odvádějí od přítomnosti, očekávat že Vám to něco dá … pak to nepodstupujte. Cesta do tmy, je cestou Vašeho osobního rozvoje… Cesta vědomí, na jejímž konci Vás čeká překrásné světlo a pochopení té hry, která se okolo Vás hraje“.

Poslední poznámka před opuštěním svatyně

Na závěr jedna z posledních poznámek před opuštěním svatyně. Ve tmě děláš vše vědomě. I věci odkládáš naprosto vědomě a v přítomnosti. Vše má své místo (myslím předměty), i když klika mi někdy odjede o ½ metru sem a tam.

Jsou tady úžasné vůně – Dřevo, čaje… je tu obrovský klid a pocit hojnosti a bezpečí. Zpomal tempo – uvolníš tlak, tím vzniká větší prostor a čas pro řešení, nebo vyplynutí stavu věcí. Pořád sleduj, pozoruj a volni tlak a napětí. Nenaléháš, nezávodíš, nepoměřuješ – plyneš a užíváš si to. Nikomu do ničeho nevstupuj. Nech ho dělat věci svým způsobem a jen pozoruj. Můžeš být součástí všeho, ale zároveň můžeš kdykoliv odejít. Kamkoliv, bez důvodu a vysvětlování.

Závěrem…

Mé velké osobní poděkování patří Tomášovi a Lence, kteří se postarali o to, že jsem se ve svém životě mohl zastavit a uvědomit si, co je důležité a hlavně, HLAVNĚ se osvobodit od programů mysli a nesmyslných scénářů mých domněnek.

Pochopit své rodiče, své děti, své nefunkční vztahy a proč se vše děje a opakuje tak, jak se to děje…a hlavně proč!

Děkuji za skvělé jídlo, které jsem sice neviděl, ale chuť byla úžasná a dodnes mi chybí 🙂 . Lenka je skvělá kuchařka. Tomáši, tobě pak zvláště za velmi přínosné rozhovory!

Tome, určitě se přijedu ještě někdy odpojit z tohoto „Matrixu“ kolem mne 😀 a budu zase chvíli doma, v sobě.

Jirka

 

Bára – Ako ma tma prijala ma do svojho náručia

Ahoj Tomáš a Lenka,

prepáčte, že odpisujem trochu neskôr, život na svetle ma trochu pohltil 🙂

Ďakujem Vám ešte raz za všetko, na celý týždeň v tme spomínam ako na mimoriadne silnú a prospešnú skúsenosť.

Do tmy som išla s rešpektom a čo nejmenšími očakávaniami.
Na každého pôsobí tma inak a ja som sa bála najmä prvého momentu po tom, čo zhasnem svetlo.
Tiež som si nevedela predstaviť, ako strávim celý týždeň sama so sebou a bez ničoho extra na práci.

Na prípravu som mala štyri mesiace. Tie som využila tak, že som sa naučila naspamäť pár zostáv cvikov z jógy, čchi-kungu, 5 Tibeťanov a nejaké cviky na dýchanie a meditáciu a pár mantier.
Prečítala som tiež pár kníh a najviac mi dala asi Tolleho Moc přítomného okamžiku.

Počas tých 4 mesiacov som pri cvičení jednotlivých prvkov a prebúdzania sa do prítomnosti niekedy nadobúdala pocit, že už tmu ani nepotrebujem, tak mi to pomáhalo už samo o sebe. Ale vedela som, že sú to len momentálne stavy a že by som tam určite ísť mala.

Preto som 29.4. nastúpila podľa dohody na 7 nocí do tmy.
Po tom, čo som si zhasla svetlo, ma tma ohromila. Bola tak intenzívna, že som pred ňou zatvárala oči. Všade som videla mžitky a nevedela som sa v priestore zorientovať.
Bol to ten prvopočiatočný šok, ktorého som sa tak bála, a asi práve preto prišiel.
No po chvíli som si sadla na posteľ a skľudnila som sa. Uvedomila som si, že som tam dobrovoľne, že tam byť predsa chcem a že tá tma vlastne nehryzie.
Postupne som sa s tmou skamarátila. Prosila som ju, aby mi dala, čo mi má dať, aby mi odhalila kúsok vlastného vnútra. A tma bola dobrá a milá. Prijala ma do svojho náručia.

Hovorí sa, že prvé dva dni človek prespí.

Ja som asi spánkový deficit veľmi nemala, a tak som sa už v prvý deň nevedela dočkať, kedy príde Tomáš s jedlom.
Po všetky dni sa mi podarilo dodržať nejaký ten režim. Keď totiž človek ide do tmy na jar, má asi tú výhodu, že do chatky prenikajú zvuky spievajúcich vtákov oznamujúcich deň a cvrlikanie cikád vymedzujúce noc. Snažila som sa chodiť spať až keď som počula cikády. Uprostred dňa zase prišiel Tomáš alebo Lenka, a tak mi dni napokon celkom ubiehali.
Cez deň som cvičila všetky tie veci, čo som sa predtým naučila a bola som rada, že mám niečo na vyplnenie času. Každý cvičebný aj relaxačný prvok som mohla natiahnuť do aleluja, pretože času som mala kopu.

V tme som mala veľa času…

Tak som sa naučila trochu spomaliť a vychutnať si každý pohyb svojho tela. Všetko mi v tme trvalo trochu dlhšie a celý čas som vôbec nevidela svoje telo. Hoci ani na svetle veľa času pred zrkadlom netrávim, bolo zaujímavé sledovať, ako funguje bez ohľadu na to, že je všade tma. Ako v ňom aj naďalej tlčie srdce, žalúdok trávi, atď. Nevidela som, či nie som špinavá alebo strapatá (česky rozcuchaná 🙂 a vôbec na tom nezáležalo. Myslím, že mám od vtedy trochu iný vzťah k vlastnému telu a viac ho počúvam.

Myšlienky mi zato vôbec neutíchli za celý čas. Pochopila som, že nám asi ozaj nepatria, keď sú tu aj bez akéhokoľvek vonkajšieho podnetu. V tme bolo všetko oveľa živšie, každá spomienka, každá ľudská tvár sa mi zjavovala s presnými črtami tváre. Mohla som sa preniesť, kam som chcela, občas som tmu úplne prestala vnímať. Tak tomu bolo prvé tri dni.

Na štvrtý deň sa myšlienky zmenili na obrazy

Už to nebolo len niečo, čo by ma napadlo. Už to boli obrazy objavujúce sa pred mojimi očami v tme rad radom bez prestania trochu ako sen, bez začiatku a bez konca, len som pritom nespala.

Boli to rôzne veci, ktorých sa bojím, od hadov cez strelné zbrane a postavy v tých predstavách som nepoznala, ale videla som ich tam veľmi živo, akoby som ich kedysi videla, len si na ne vedome nepamätám. Našťastie som sa tých predstáv veľmi nebála, pretože som videla, že keď ich budem ignorovať, vystriedajú ich ďalšie. A tak som ich začala len pozorovať, a oni sa predo mnou striedali ako upútavky k filmom. Vtedy som pocítila, že pod tými myšlienkami sa skrýva moje skutočné ja. A tým, že som svoje telo vôbec nevidela, som navyše dokázala uveriť, že sme bytosťami, ktoré siahajú oveľa ďalej za naše telesné schránky.
Niečo takéto som túžila prežiť a som za túto skúsenosť vďačná.

Začala som vidieť steny

Na štvrtý deň som tiež začala vidieť steny. Mozog si asi potreboval priestor okolo seba ohraničiť, a tak si vymyslel červené murované steny, hoci chatka je drevená a hnedá.

Inak som žiadne extra efekty nezaznamenala, iba raz som videla letieť žltý chumáč svetla popri strope a párkrát som videla oproti záchodu na stene prebliknúť svetelnú čiaru.
Pripadalo mi to, ako keby som v tej veľkej tme dokázala vidieť elektrické výboje vo vedení, ktoré je tam pravdepodobne zabudované v stene, lebo o niečo vyššie bola zásuvka. Zabudla som sa potom na to Tomáša spýtať 🙂
Celý týždeň som mala pred očami mžitky buď menej alebo viac, alebo sa tma trochu rozjasňovala potom zase stmavovala. Čiernočiernu tmu som videla málokedy.

V tme sa mi darilo aj bez problémov orientovať. Veci som si dávala k jednej stene, a tak som ich aj bez problémov našla. Len chôdza naprieč miestnosťou mi robila problém. Lepšie bolo kráčať rovnobežne so stenami.

Co som si vzala do tmy?

Do tmy som si priniesla pár kameňov, tibetskú misku, na ktorej som si občas hrala a doprevádzala svoje mantry a papiere a pastelky na písane a kreslenie. Každý večer som si písala denník, ktorý sa dá aj prečítať 🙂 a posledný deň som si skúšala intuitívne zakresliť vlastnú auru.

Jedlo bylo skvelé

Ďakujem Lenke za skvelé jedlo. Už pred tmou som počas pár jednodňových hladoviek zistila, že mi hladovanie nerobí dobre. Podľa ájurvédy som zčasti vzdušnej povahy a potrebujem neustály prísun kalórii, inak mám žalúdočné kŕče. Preto som sa rozhodla tmu absolvovať s vegetariánskou stravou bez toho, že by mi bolo dopredu povedané, aké jedlo ma čaká.
Zistila som, že na svetle jem s očakávaniami. Dopredu viem, ako ktorá potravina chutí a už kým si ju vložím do úst tak nejak viem, čo čakať a tak sa plne na jej samotnú chuť napokon nesústredím.
Tu to bolo naopak a bolo zaujímavé sledovať, ako chutí napríklad roztopená čokoláda či paradajková polievka. Tiež som si nikdy neuvedomila že udusený karfiol (česky kvéták) a brokolica majú podobnú štruktúru a chutia podobne.

 

Tomáš mi odporúčal…

Tomáš mi odporúčal, že najlepšie je v tme sedieť a nič nerobiť a pozorovať myšlienky. Mne to šlo najlepšie práve po cvičení, keď bolo telo trochu unavené. Vtedy sa mi najlepšie “meditovalo”.

V noci som mala občas hlavne zo začiatku nočné mory. V tme som si pamätala každý sen, pretože ma nič po zobudení nerozptýlilo. Na odporúčanie Tomáša som si zlý sen proste rozdýchala. Emócie z neho sa tak rozpustili.

Zotriedila som si myšlienky

Tma mi celkovo pomohla si utriediť myšlienky a prostredníctvom prítomnosti samej so sebou si všetky uplynulé pozitívne aj negatívne skúsenosti uležať v podvedomí a prestať ich znovu a znovu rozoberať.

Do chatky som si priniesla aj MP3 s nahratými meditáciami. Tie som si asi tri posledné dni po večeroch púšťala a obzvlášť dobre na mňa v tme pôsobil Sri Mooji, ktorý vedie človeka ku sprítomneniu.

Posledný deň

Posledný deň – v sobotu ráno o štvrtej – mi zazvonil budík a tak ma vyšokoval, že som pri jeho vypínaní spadla z postele a sen tej noci je jediný, ktorý si nepamätám 🙂

Zacivičila som si ešte 5 Tibeťanov a vyšla vonku do tmy. Mne to však už pripadalo ako svetlo. Prvé kroky boli ako po opici. Krátke, neisté a bolela ma hlava, najmä za očnými buľvami, pretože som očami nemusela hýbať celý týždeň. Preto asi slepci hľadia iba strnulo pred seba, lebo im ochabli očné svaly. Ešte vyše hodiny mi trvalo, kým so sa zbavila mierneho pocitu závrate.
Vtáčiky o dušu spievali, zdalo sa mi, že až moc nahlas. Šla som za dedinu pozorovať východ slnka, ale žiadny kvôli hmle vidieť nebolo.
Aj tak však bola atmosféra rána čarovná a ja som prežívala eufóriu, že som to zvládla.

Cesta domov

Cestou nazad vo vlaku mi došlo, aké je to krásne vôbec môcť vidieť všetku krásu sveta a ako všetko, čo robíme, stojí zato. Život je to najpodstatnejšie, čo musíme na tejto zemi prejaviť akýmkoľvek spôsobom túžime.

Pobyt v tme odporúčam každému, kto nad tým uvažuje.

Za celý pobyt sa mi nestalo nič “prevratné”, žiadna závažná trauma, ani chuť vybehnúť z chatky, ani ma “neosvietilo” 🙂
Ale dalo mi to veľa menších uvedomení, dovolilo mi to ukončiť si niektoré veci z minulosti, skľudniť sa, vyčistiť si hlavu a zistiť niečo viac o sebe a svojom podvedomí.

Ďakujem Vám Tomáš a Lenka za to, že ľuďom touto cestou umožňujete ponoriť sa do seba a stretnúť sa so sebou samými.

Prajem Vám krásny život!
Bára

Daniela – Šla jsem do tmy pro uzdravení a vylezla s uvědoměním

 

Je to rok, co jsem absolvovala týdenní pobyt ve tmě. Vlastně ani nevím, jestli se mi už podařilo zpracovat vše, co přinesl. I po všem, co jsem si před nástupem do tmy a samoty přečetla, jsem měla jen mlhavou představu o jeho průběhu. Realita byla stejně na hony vzdálená veškerým popisům i představám.

Proč jsem se rozhodla do tmy jít?

Chtěla jsem si “promluvit” se svou nemocí a pochopit, odkud přišla a co skrývá. Čeho jsem se obávala? Jsem trochu posera, tak tma byla výzva sama o sobě. Pak taky, čím naplním všechen ten čas. Dnes se mi tyhle obavy zdají legrační.

Největší “hrůza” byla potkat se se svými vnitřními démony, strachy a s hlubokou vnitřní bolestí. A to jsem jen nahlédla do některých tajemných komnat. Máme v sobě totiž nějaký filtr nebo ventil, který nedovolí překročit únosnou mez. Přesto jsem byla na pokraji zhroucení. Jen těžko se mi hledaly síly. A to jsem netušila, že to nejhorší mě teprve čeká…

Jaký byl průběh?

První tři dny byly celkem v pohodě. Mysl je totiž stačila “umyslet”. Koncem třetího dne však začaly dotírat pocity a tělo je ochotně zesilovalo fyzickými symptomy. Nepomáhalo cvičení ani meditace. Ještě nikdy jsem nevyplakala tolik slz, ještě nikdy jsem necítila takovou hrůzu z budoucnosti, strach ze smrti, bolest ze ztráty a očekávané ztráty, strach z umírání, pocit marnosti a nicotnosti.

Musím se ale pochválit, že mi nepřišlo na mysl, pobyt předčasně ukončit. Docela příjemné zjištění, neboť mým zvykem vždy bylo utíkat.

Jaký byl návrat na světlo?

Nejhorší zážitek z celého pobytu. Na konec jsem se těšila v domnění, že s prvními slunečními paprsky najdu znovu pevnou půdu pod nohama. Jenže přišlo něco, co mě dostalo na dno: ” Pane Bože, co já na tom světě vlastně chci? Co si na něm počnu?” To byla rána!

Šla jsem do tmy pro uzdravení, a vylezla s uvědoměním, že vlastně nevím proč ani jak žít, s poznáním, že života se bojím víc než smrti. Byla to taková hrůza, že jsem si dokonce cestou domů představovala (jen jsem se to bála přiznat), jak zemřu při dopravní nehodě. Jen jsem nechtěla, aby se něco stalo tatínkovi, který mě vezl.

No a jak to mám po roce?

Těžko říct, jestli si pořád něco nenamlouvám, ale, ač je nemoc stále tady, dokážu žít. Strach nezmizel a já vím, že tady bude vždycky. Stejně jako pocity marnosti, nicoty, lítosti. Ale jsou tady i jejich opaky. Pořád se bojím smrti, umírání, ztráty, bolesti i života, ale žiju a baví mě to. Ještě jsem se úplně nezbavila vnitřních omezení, ale je jich podstatně méně. Občas mívám pocit, že je všechno na nic, že dělám všechno špatně, ale vždycky se objeví něco, co mi dá pocítit, že to tak zlé není. Život mi stále klade do cesty překážky, ale já už se z nich tolik nehroutím, dokonce mám dost často odvahu a sílu jim čelit. Uviděla jsem sama sebe a zjistila, že to, kým jsem nezávisí na vzdělání, pohlaví, aktuálním zdravotním stavu, nýbrž na postoji k sobě, k životu. Tady mám ještě spoustu práce. A já chci pracovat a mým největším přáním je dílo dokončit.

Vám oběma, Tomáší a Lenko děkuji za všechno, přeju, ať se daří.

Daniela

Monika – Kéž bych vám ten pocit mohla předat

Pobyt ve tmě dotekMilá Lenko a Tomáši!

Rozhodla jsem se napsat Vám své zážitky z Pobytu ve Tmě u Vás. Píšu hned večer po příjezdu domů. Jednak dokud jsou všechny vjemy ještě čerstvé a potom, i pár mých přátel a rodina, budou chtít znát každý detail a tak jim přepošlu tenhle dopis a pak už jen zodpovím případné dotazy.

Pobyt ve tmě znám již dlouho

Začnu pěkně od začátku. O léčbě Tmou vím již delší dobu. Četla jsem o tom na internetu co jsem našla, můj oblíbenec Jarda Dušek si tím taky prošel a byl nesmírně nadšený. Psalo se o tom v dobrém, vychvalovalo, ale taky s mírným despektem. Popravdě, zkoušela jsem si to představit. Zkoušela jsem si představit co by mi to mělo dát, ale převažoval strach. Týden je dlouhá doba. Celý týden……ve dne i v noci…. . ve Tmě……jen Já a Já……. my dvě a černočerná tma a ticho! Žádné zprávy z venku, žádná televize, rádio, mobil, internet, lidi, žádné rozptýlení……žádné vyrušení. No, vůbec jsem necítila ani jenom malinké přesvědčení, že tohle je něco pro mě, něco co bych zvládla. Tak jsem to odsunula stranou a nechala zrát.

Pak, za poměrně dlouhou dobu, jsem se k myšlence na Pobyt ve Tmě vrátila. Život je neuvěřitelně zábavný a vynalézavý mistr hry. Dříve nebo později vás stejně dostrká přesně tam kde potřebujete být, aby jste se posunuli kupředu, vzhůru, jak se dnes říká na vyšší level.

Prohledávala jsem internet a prozkoumala mnoho nabídek Pobytu ve Tmě. Ani jsem netušila, že toho je tolik!Po dlouhém hledání jsem si vybrala právě Vás. Z mnoha důvodu. Všechno co jsem potřebovala vědět, bylo na Vaších stránkách, popis všeho, i toho co na sebe, což je pro ženu velmi důležitá informace, i ve Tmě dobře vypadat…. . jen žertuji. Hlavně Kutnohorský kraj mě oslovil, vstřícný přístup, poloha podle mapy slibovala opravdu klid a taky jsem se pročítala příspěvky lidí, kteří již pobyt ve tmě absolvovali. Ať už byly kladné či ne, líbilo se mi, že tam dáváte všechno bez výjimky. Jednoduše jsem cítila, že tohle je to pravé místo.

Rezervovat pobyt ve tmě měla být hračka

Takže hurá zarezervovat termín. To bude hračka, zase tolik lidí se tam hlásit nebude. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že máte první volný termín až za půl roku?! No, co se dá dělat, asi to tak má být. Tak jsem se zaregistrovala, zaplatila a čekala. Snažila jsem se nějak připravit na tuhle zkoušku, podle svých vlastních představ. Tím Vás nebudu zatěžovat. Můžu jenom říct, že se na to úplně nedá připravit, pokud už tu zkušenost nemáte, protože vůbec ale vůbec nevíte co vás čeká, co přijde a jak to celé bude vypadat.

A najednou tady byl ten den. Musím říct, že jsem k Vám v sobotu v podvečer přijela s velikým respektem, ne strachem, ale respektem. Vůbec, ale ani trochu jsem si nedovedla představit do čeho jdu a co mě čeká. Jen jsem chtěla ať už se za mnou zavřou dveře a začne to a Já a Já hned zdrhneme a budeme utíkat domů. Hanba nehanba, hlavně, že nás nedostanou! Ani procházka po Kutné Hoře můj veliký respekt nijak nerozptýlila. Přijela jsem k Vám úplně první, přesně v šest večer. Ale byla jsem v takovém transu, že jsem si posléze vůbec nepamatovala jak vypadá Váš dům, zahrada, jak jsme šli k Chatce-svatyni(ten výraz se mi líbí). Trošičku se mi ulevilo, když jsem dostala instrukce co a jak bude probíhat a že Vy tam jste každý den, kdybych si potřebovala promluvit, něco rozebrat a že ze dveří můžu kdykoliv vyjít ven, odejít……světlo je jen zhasnuté, takže kdyby bylo nejhůř, můžu rozsvítit. Vždyť jsem tam z vlastní vůle a nikdo mě nenutí.

Naštěstí jsem měla Pobyt ve Tmě bez Strašidel, bez Duchů a bez štěnic a bez ramínek 😀 (teď už se mi to žertuje…. )

…a ruka na vypínač……. Blik………Tma!

Když jste odešli a popřáli mi dobrou noc, řekli jste, až budu připravená ať zhasnu a dobrodružství může začít. Prozkoumala, jsem důkladně terén, abych věděla co kde najdu, vzdálenosti. Uklidnilo mě, že mám povlečení s Ninja želvami, to mi bude dávat sílu, nemusím se ničeho bát! Pak sprcha, vyčistit zuby, svoje věci rozmístit tak abych je ve Tmě našla, kontrola………a ruka na vypínač……. Blik………Tma!

Ale tohle byla opravdu černo černá neproniknutelná Tma! No, děvče zlatý, teď se ukaž!

Nikde, ani škvírkou nepronikalo ani jenom malinká jiskřička světla. I zadek se mi ztáhl úzkostí při představě, že tady budu Já se Sebou Tichem a Tmou celý týden. Lehla jsem si na postel, koukala tam kde by měl být strop a čekala co se bude dít.

Musím říct, že k mému milému překvapení Tma mě neděsila, jak jsem se bála. Necítila jsem strach. Byla tak černá, že tam žádný prostor pro stíny a strachy nezůstal. Aspoň já jsem to tak cítila. A to celou dobu. Akorát chatička se mi různě zvětšovala a měnila tvary. Umývadlo a toaletu někdo přemisťoval, posouval zdi. Takže jednou dvakrát úplně bez problému trefím do sprchy a napotřetí je tam zeď. Tma byla tak černá, že jsem si neviděla ruku ani když jsem ji měla přímo u obličeje.

Parádně jsem se vyspala

Od soboty do úterního odpoledne, myslím (jenom podle toho, že mi Lenka přinesla jídlo, ale vlastně nevím kolik bylo hodin), jsem v jednou kuse spala. Pořád! Parádně jsem se vyspala!! Ale pak už jsem, ač po tmě, jen tak neusnula. A teď to začalo být opravdu napínavý. Přemítala jsem o všem možném, koukala do temnoty, asi dlouhé hodiny a říkala jsem si, že to byl bláznivý nápad, že to nemůžu vydržet…. . jo, dobře, tři dny, ale já tady mám být ještě celou středu, čtvrtek, pátek a až v sobotu ráno……

Nebála jsem se překvapivě temnoty, ani jsem se necítila osaměle……žádná hysterie. Ale najednou začnou na povrch vyplouvat věci ukryté kdesi hluboko ve Vás, o kterých už ani nevíte. Nejsou děsivé, jen velmi nepříjemné svou naléhavostí a neodbytností. Vycítili příležitost…. . ”a, pozor, je čas úklidu, dnes nás nemá jak zahnat do kouta, uklidit pod koberec…. nemá milá Monička vůbec ale vůbec žádné rozptýlení!”

No a tak jsem čistila a čistila a čistila…. .

”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!”

Byla jsem nesmírně vděčná, že mám pobyt s jídlem jednou denně a ještě v různou dobu. Aspoň na chvilku mé neodbytné myšlenky a rozjímání přehlušilo hlasité kručení v břiše a taky zaťukání na chaloupku, které oznamovalo příchod Lenky, nebo Tomáše s nějakým úúúúúúúúúžasným jídlem, ovocem a hlavně, doopravdy, teplým lidským slovem! Tady je tohle klišé na místě, protože jsem za to byla nesmírně vděčná! Je to jedna z věcí, které mi pomohli vydržet a nevzdat to. A že jsem takové myšlenky měla! Říkala jsem si…. . ”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!” Úplně to tak neplatilo, ale přece to nevzdáte, když už jste došli až sem!!!

A tak se dál čistilo a čistilo……. . má touha po světle, čerstvém vzduchu, sluníčku, šustění listí, větru na tvářích byla tak velká, že jsem ve čtvrtek a pátek tu a tam měla pocit, že tma už ani není tak černo černá, že mám čelovku, sice s velmi slabou baterii ale přece ještě svítí. Zdálo se mi, že vidím obrysy věcí, ale když jsem se chtěla podívat blíž tak mi ji někdo schválně zhasnul. To se párkrát opakovalo. Vtipná hra!

Ze ten sobotní úsvit to stálo!

Kdyby nic jiného, ale říkám kdyby…. . tak celý Pobyt ve Tmě stál za ten jeden jediný krátký a prchavý okamžik…. . a sice sobotní úsvit.

Už v pátek večer, když mi Tomáš přinesl poslední večeři (byl to oběd, ale pro mě večeře), měla jsem takovou ohromnou radost!!!! Přinesl i budík, který byl nastavený na půl šestou ráno. Krátce před tím, než začne svítat. Ovšem tenhle den a noc neutíkal tak rychle jak jsem si myslela. Naopak. A nic mi neodpustil. Jen si pěkně rovnej to v té hlavě, nebo kde všude…. .

Nakonec jsem na chvíli usnula, ale nedočkavostí vstala dřív než budík zazvonil. Těšila jsem se na svět víc než novorozeně. I bych tak křičela radostí, když budík zazvonil, ale to bych celé to kouzlo pokazila.

Tomáš říkal, že se mi bude motat hlava až otevřu dveře a že si mám sednout na zápraží než si to trochu ustane. Musím říct, že to teda házelo pěkně, jako po třech pivech, až do odpoledne.

Pobyt ve tmě se musí zažít

Ale ten báječný okamžik když po týdnu prožitém v hluboké tmě otevřete dveře chaloupky a tam svítí měsíc a hvězdy, je jasná obloha, vidíte stromy, keře, přírodu zalitou měsíčním světlem……to bylo jako za odměnu……něco nádherného…. . a já tam jen stála a cítila tak velikánskou vděčnost…. . nedá se to slovy ani popsat. Musí se to zažít!

A pak se obzor začal projasňovat…. . Kohout zakokrhal…. . a vyšlo Slunce!

Chodila jsem po zahradě (děkuji za to Tomáši, Lenko), dívala se za plot do polí jak se svět probouzí a bylo to ne jen jako, ale opravdu poprvé jinak. Ohromný klid a pokoj, všechno tak ostré a jasné…. pasoucí se srnci na dohled, v dálce jelen v říji, ptáci se předháněli ve zpěvu…. .

Kéž bych vám to mohla předat

Přála bych si mít takovou úžasnou schopnost, jako Žabák v HellBoy-ovi, že by stačil pouhý dotek dlaní a předala bych Vám své vnitřní obrazy bez toho, aby to celé kazilo zbytečně moc slov. Snad jednou……

Domů jsem dojela v pořádku, i když se stále svět houpal.

Celý svět byl osřejší a světlejší. A abych se trochu uzemnila, myslím to houpání, tak jsem se šla projít do parku a nedalekého údolí. Cítila jsem stále tak neuveřitelnou vděčnost a klid!!!!!

Zkrátka a dobře, Pobyt ve Tmě v Lomci se mnou řádně zaLomcoval a já ze srdce děkuji Lence a Tomášovi za všechnu tu Lásku a péči s jakou se o nás celou dobu starali. Srdečné díky a ať máte jen šťastné dny!!!

Je toho víc, ale mnoho zážitku a poznatku je prostě nepřenosných, nepředatelných. Díky za každý jeden. Doufám, že ještě velmi velmi dlouho, ne-li navždy, si uchovám ten nesmírný klid v duši, v sobě!

A hlubokou vděčnost za vše co mi do života přichází!

Monika

Marcel – pobyt ve tmě obé pocity

Ahoj Lenko a Tomáši,

reaguji na váš email abych vám napsal pár řádků ohledně mé zkušenosti s “pobytem ve tmě”. Popravdě řečeno ony pocity jsou a jsou obé, jak kladné, tak i ty negativní, které ale převládají.
Z mého úhlu pohledu, se onen pobyt ve tmě stal jakousi módní záležitostí a myslím, že i já jsem podlehl onomu pokušení si to zkusit. Moc jsem o tom nečetl a snažil jsem se před mojim nástupem nehledat kdo co napsal a jak to probíhá.

Pobyt ve tmě jako mučící nástroj

Ano, člověk má různé informace, obzvláště dnes v internetové době, ale pokud je lehce nadprůměrně vzdělaný, má už něco odžito a nějaký svůj pohled na svět, pak ví, že to byl a někde i dnes stále je také mučící nástroj. Moc jsem o tom neuvažoval a šel jsem do toho rovnou po hlavě s jasným cílem: “Vyzkoušet sebe a dát oněch 7 dní ve tmě.”
Uvědomění si reality nastalo už samotným příjezdem. Rychlé rozhlédnutí v domku, zhasnutí a začátek “rozkoukávání”. První noc jsem tušil, že člověk prospí, ale já se často budil a začal jsem se Já, mé tělo, duše a mysl svírat do sebe. Neměl jsem nikdy žádnou zkušenost s meditací, nepatřím k žádné náboženské ideologii a ani nežiji život podle přikázání. Zkrátím to, vydržel jsem 3,5 dne!
Pro někoho málo, pro někoho mnoho.

A co mi pobyt ve tmě dal?

Jednu velkou a další životní zkušenost. Myslím si, že i další pohledy na sebe samého, na myšlenky, názory a také i uvědomění si, že vždy může být ještě hůř. Žijeme si zde všichni v nadbytku, přebytku a stále nadáváme, jak to stojí za h….o. Může být i lépe, ale musíme proto něco udělat pouze jen my sami!!! Každý máme svůj názor, svůj pohled na svět, svou úroveň hrdosti a cti.
Opravdu jsem se snažil, bojoval jsem abych vydržel, ale pak převládlo více negativních indicií a já rozsvítil. Ptal jsem se sám sebe, proč si mám dělat takové útrapy dobrovolně? Třetí den jsem zkoušel třeba stát na jednom místě úplně stejně jako hradní stráž. A odpověď? Proč někdo mocný vymyslel takovou věc, že tam voják musí nehybně stát po celou hodinu??? Pro koho je to dobrý a ještě k tomu v dnešní době??? A tak jsem si udělal takovou malou soukromou revoluci! Vztyk, blik a budiž světlo!
Dnes se na to dívám stále s obrovským respektem a myslím, že už to nezkusím.

Děkuji a mějte se moc a moc krásně, protože tady na světle je opavdu nádherně.

Marcel

PS: A přeji si vystavit mé řádky. 🙂

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít