Ahoj Lenko a Tome, sepisuji zpětnou vazbu až dva měsíce po pobytu ve tmě, dříve jsem se k tomu nedostala. Ale snad to bude taky zajímavý pohled s větším odstupem času. To, že chci jít na pobyt ve tmě ke mě přišlo z nenadání v prosinci. Cítila jsem nějakou frustraci, únavu, tlak a zjevila se mi tahle myšlenka a věděla jsem, že to potřebuju rychle. Pobyt u Lenky a Tomáše byl samozřejmě na dlouho obsazený, ale já se přihlásila jako náhradník na únor a věděla jsem, že to vyjde. A vyšlo.
Pobyt ve tmě mne transformoval
Nechci, ať to zní jako klišé, ale pobyt ve tmě mě doslova transformoval. Nechci tohle ani slibovat nikomu dalšímu, protože prožitek každého je jiný. Myslím si, že jsem spíš introvert a obecně v životě se dobíjím tím, že potřebuju být sama. Věřím, že pro sociální typy je tma ještě větší výzvou. Takže mi tam bylo dobře a první dny jsem si říkala, že vlastně zas tak o moc nejde.
Neměla jsem očekávání a jen jsem si tam tak lelkovala, cvičila, meditovala. A skrz to pomalé plynutí času a dostávání se ke svému tělu se mi v druhé polovině pobytu dostalo požehnání – zažila jsem něco neuvěřitelného. Je to těžké popsat, ale od té doby věřím, že všechno je tak, jak má být. Že mám přijímat přítomnost a nebojovat s ní. Vše přijde v ten pravý čas.
Mnohokrát jsem to četla, věty typu “žij přítomností” můj mozek už tolikrát viděl. Ale při pobytu tmě jsem to prožila. Není to pochopitelné rozumem, bylo to spíš jako prožitek duše, kdy se to nijak nedá vysvětlit, jen to člověk cítí. Cítila jsem, že svět je tu pro mě, že jsem přijímaná, vítaná, milovaná.
Jsem od tmy teda pořád happy? 🙂
Jistěže ne 😀
Krize a frustrace přicházejí pořád. Ale zdá se mi, jako bych měla nějakou kotvu. Když zavřu oči, představím si sebe tam, jak jsem tam seděla na meditačním polštářku a tohle všechno se stalo. A vím, že to je reálné a že ten ochranný duch je pořád se mnou. A situace jdou zvládat líp. Obecně jsem i víc nad věcí. Co mi pomáhalo dostat se hluboko do sebe? Měla jsem s sebou bubínek a flétnu. Zvukové vibrace dost pomáhají. Pak vonné rozprašovače (měla jsem jich 7 na každou čakru a postupně jsem se uvolňovala). Jinak jsem si vymyslela způsob, jak ve tmě psát deník a jsem za to neskutečně vděčná, protože ač ve tmě jsou ty myšlenky jasné, teď jsem hodně ráda za to, že si je mohu znovu přečíst a vrací mě to tam. Díky za tu možnost!
Asi před dvěma lety jsem si na internetu přečetla článek, kde byl zmíněn pobyt ve tmě. Tenkrát jsem si pomyslela, že to musí být zajímavý proces, kdy člověk v sobě leccos srovná a trochu se pročistí, ale pak jsem tuto myšlenku zcela opustila.
Uběhl nějaký čas a kolem mě i se mnou se stalo několik, pro mě dost důležitých, změn. A najednou se kolem stále častěji začaly objevovat zmínky o pobytu ve tmě. Pocit, že bych měla tímto procesem projít se stával den ode dne silnější.
Až jednoho dne mé rozhodnutí uzrálo a přihlásila jsem se.
Přihlásila jsem se na pobyt ve tmě
Cítila jsem, že proto, abych proces zvládla, musím být naprosto otevřená všem emocím, které ze mě v té tmě vylezou. Pro jistotu jsem se mentálně otevřela celému vesmíru a doufala, že mi pomůže.
Po příjezdu do místa pobytu jsem se krátce seznámila a velmi příjemnými majiteli, Lenčou a Tomášem. Krátce jsme pohovořili. Dozvěděla jsem se, že vše potřebné k pobytu mám v chatce k dispozici a že jídlo se nosí jedenkrát denně mezi 13 a 15 hodinou. Domluvili jsme se, že se mnou mluvit nebudou a v případě, že bych potřebovala, řeknu si sama. Rozloučili jsme se a já zalezla do domku.
K dispozici jsem měla pokoj asi tak 2×2 metry s povlečenou postelí, karimatku a meditační polštářek na sezení a malou chodbičku s toaletou, umyvadlem a sprchovým koutem. Sama jsem si mohla ovládat klimatizaci.
Ubytovala jsem se ( bylo tak mezi 19 – 20 hod.), osprchovala, zklidnila se, odhodlala a zhasla.
Po zhasnutí …
Tma mě objala a na hrudi se mi okamžitě usadilo zvláštní hřejivé teplo. Uvědomila jsem si s radostí, že nemám pocit strachu. Doufala jsem, že mi to vydrží.
Již první noc jsem zjistila, že mám obrovskou potřebu orientovat se v čase. Ale jak? Do domku nepronikaly téměř žádné zvuky. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně jediný čas, který bude jistý, bude čas donášky jídla. Rozhodla jsem se tedy, že při každém jídle si dám do pytlíku pecku od nektarinky, které jsem si z domova přivezla. To se později ukázalo jako dobrý nápad neboť orientace v noční i denní době se ukázala téměř nemožná. Kromě toho, hned druhou noc jsem zjistila, že v rozšířeném stavu vědomí, který u mě při pobytu ve tmě brzy nastal, se téměř nedá spát.
Hned první den moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Začaly mi hlavou probíhat myšlenky na události minulé i budoucí, na lidi se kterými mě pojily různé události. Začaly se dostavovat úzkosti a různé jiné pocity. Nebránila jsem se jim ( jak jsem si předsevzala ), důkladně jsem je rozdýchávala a ony se po chvíli vždy rozplynuly. Má mysl však začala zacházet stále dál a dál k těm, kteří jsou nebo byli zavřeni v kobkách, celách, hladomornách. To už jsem věděla, že takové myšlenky musím odstranit. Pokusila jsem se dostat do stavu “Tady a Teď. Pokud se mi to podařilo, nepříjemné pocity a obrazy zmizely a byl tu zase ten hřejivý pocit na hrudi. Zjistila jsem, že jakmile se má mysl vychýlí z přítomného okamžiku, přijdou různé, většinou nepříjemné pocity a úzkosti.
Měla jsem pocit, že v noci spím vždy jen chvilku a nikdy jsem nevěděla jak dlouhou. Noci byly nekonečně dlouhé. Budila jsem se asi tak desetkrát za noc. Pokud se mi zdály sny, byly úzkostné a nepříjemné. Velmi jsem se potila. Snažila jsem se zorientovat, kdy je ráno nebo alespoň den. Ale jak? Jediné co jsem slyšela, bylo zakokrhání kohouta, přelet stíhaček a občasný zvuk motoru auta.
Snažila jsem se řídit podle těchto signálů, ale to jsem ještě netušila, jak ošklivě si má mysl se mnou pohraje. Bylo to přesně uprostřed týdne, kdy už rozšířené vědomí bylo v plné síle a já zjistila, že tma se dokáže rozestupovat do velkých rozměrů a vytvářet různé, zajímavé obrazy hlavně tvaru místnosti ve které jsem přebývala. Tu jsem viděla velkou halu, tu krátkou uličku s věžičkou, tu indicky vyzdobený pokoj. Občas byly místnosti ozářeny jakoby tlumeným měsíčním světlem. To mě docela uklidňovalo. Bylo zajímavé si obrazy prohlížet a nepřicházely pak úzkosti z jinak nepříjemně dotírajících myšlenek. K omezení úzkostí jsem si také pečlivě hlídala, abych vše dávala na přesné místo, všechny úkony jsem se snažila dělat pomalu a soustředěně. To mě uklidňovalo.
Středa mi pobyt ve tmě pěkně zamotala
A pak přišla ta středa. Už jsem měla naučeno, že den znamená kokrhání kohouta, občasný zvuk motoru a hluk stíhaček. Jako vždy jsem se velmi těšila na jídlo, neboť bylo vždy velmi chutné, užívala jsem si ho téměř rituálním způsobem a také pro mě znamenalo, že jsem zvládla zase další den. Pak už jsem se jako vždy jen vysprchovala, vyčistila zuby, zazpívala pro dobrou náladu zacvičila , uložila se ke spánku a modlila se, aby byl bez nočních můr. Celkem dobře jsem usnula a spánek mi připadal vcelku dlouhý. Probudím se, poslouchám zvuky zvenku, snažím se zorientovat. A tu slyším kokrhat kohouta! A za chvíli celkem jasný zvuk lidského hlasu a po nějaké době i stíhačka! Hurá, je čtvrtek ráno! To ta dnešní noc krásně uběhla. Teď ještě se dočkat jídla a můžu si odškrtnout zase jeden den peckou do pytlíčku! Osprchovala jsem se zacvičila, nasnídala a dala se do pravidelného denního umravňování mysli. Ale co to? Dnes to jídlo nějak dlouho nenesou. Nějakou dobu jsem ještě čekala, pak se dopátrala ke vchodovým dveřím a poslouchám zvuky, které by mi daly signál blížící se donášky jídla. Jenže venku bylo totální ticho. Ani hlásku. Ticho.
A najednou mi došlo do jakého jsem se dostala omylu. Usnula jsem jen na chvilku a jsem tedy ve stále stejném dni! Nevím vůbec kolik je hodin, celá nepříjemná noc je přede mnou s probuzením do neurčitého rána a s dlouhým čekáním na jídlo! Měla jsem co dělat, abych toto zjištění rozdýchala. Ale jak to, že jsem slyšela kokrhat kohouta?
Celý další den jsem se soustředila na kohoutí kokrhání a zjistila jsem, že ten pacholek si kokrhá klidně celý den a ne jenom po ránu, jak jsem si celý život myslela. Ach jo.
Ve čtvrtek jsem už měla radost, že jsem ve svém procesu za půlkou, ale ani ty dva dny nebyly žádná brnkačka. Ale už jsem si zvykla. Musela jsem vždy ukáznit svou mysl a pak to jakžtakž šlo.
Na poslední noc jsem se vyloženě těšila. Při jídle jsem dostala budíčka nařízeného na čtvrtou hodinu ranní s tím, že si mohu vychutnat východ slunce a pak mohu jet, neboť Lenča s Tomášem vstávají až okolo osmé. Rozloučila jsem se s Lenčou, která si při donášce posledního jídla vlezla ke mně do tmy a dala mi poslední instrukce. Šla jsem si brzy lehnout a modlila se, aby přišel spánek.
Poslední noc ve tmě byla nekonečně dlouhá
Ale jak už to tak bývá, co nejvíce chceme, nepřichází. Noc byla nekonečně dlouhá. Měla jsem pocit, že jsem v moci své mysli a že jenom na ní záleží, kdy se rozhodne, že je ráno. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala a budík zazvonil. Ten nepříjemně pípající zvuk zněl pro mě jako rajská hudba! Nechala jsem ho vypípat až do vyčerpání a byla šťastná, že i když jsem mnohokrát za týden chtěla pobyt ve tmě vzdát, že jsem to neudělala.
První otevření dveří ze tmy vlastně ještě do tmy bylo báječné! Do nosu mě udeřila nádherná vůně přírody a úžasný východ slunce na sebe nedal dlouho čekat. Trvalo mi asi tak dvě hodiny, než jsem si byla jistá, že mohu nasednout do auta a bezpečně odjet.
Cesta domů byla radostná. Prošla jsem sice nepříjemným procesem (vystřídaly se u mě snad všechny emoce), ale cítím, že smysluplným.
Jsem velmi vděčná Tomášovi a Lence, že mi poskytli tuto možnost očištění a že tuto terapii poskytují všem lidem, kteří o ni projeví zájem.
Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací
Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".
