Každý týden k nám jezdí noví praktikující, kteří často přijíždějí svým autem.
Nebo jedou praktikující spolu ve vlaku a zjistí to až v Bykáni, když vystoupí spolu 🙂
Na pobyt ve tmě spolujízdou
Někdy se stává, že i sami nabízíte, že jedete třeba z Prahy, Brna či Plzně a dalších měst a může vzít s sebou na pobyt ve tmě spolucestujícího.
Proto jsme pro vás připravili novou stránku, kde můžete sdílet svoje emailové adresy s ostatními praktikujícími, kteří mají stejný termín pobytu ve tmě jako vy.
Věříme, že tímto krokem přispějeme ke sdílení nákladů na cestování a že se bude více šetřit životní prostředí.
Jak sdílet svůj email pro spolujízdu?
Každý praktikující obdrží mail při zaplacení rezervačního poplatku a ještě mail 14 dní před pobytem ve tmě, ve kterém jsou informace, jak se k nám dostat a zároveň odkaz na stránku s kontakty ostatních, kteří se rozhodli svůj email sdílet.
Chcete-li svůj emailový kontakt sdílet již nyní, vyčkejte prosím, až vám přijde mail s instrukcemi k nástupu na pobyt ve tmě.
Pravidla pro sdílení emailového kontaktu:
Váš email je vidět až potom, co kliknete na odkaz “ukázat můj email”
Při sdílení emailu se tento pošle ostatním praktikujícím se stejným termínem
Nazdar Tomáši (s Lenkou jsem se nesetkala, takže se omlouvám),
možná již nastal čas na rekapitulaci – zdá se, že se zážitky a dojmy na pobyt ve tmě již ustálily… Takže jak to bylo se mnou…
Na pobyt ve tmě rovnýma nohama
Ve spoustě příspěvků čtu, jak se zájemci k pobytu dlouho odhodlávali a jak dlouho dopředu si pobyt zařizovali… U mně to bylo jinak. Pravda – o léčbě tmou jsem již kdysi dávno něco zaslechla, ale vůbec mě to nezaujalo a zcela jsem tuto informaci vytěsnila…
Pak mi jednoho dne přišel na ošetření klient, který se v průběhu terapie zmínil, že absolvoval pobyt ve tmě. Jeho líčení zážitků ze tmy mi hodně připomínalo knihu Jacka Londona “Tulák po hvězdách”, kterou jsem kdysi milovala. Také jsem při jeho vyprávění vybavila své vlastní zážitky s částečně spontánní regresí při jednom ze svých pokusů zbavit se úporných bolestí hlavy, které mě trápí již od dětství…
A tak přišla zvědavost 🙂
Sedla jsem k internetu a naťukala tam hesla jako terapie tmou, pobyt ve tmě atp…. Jeden z nalezených odkazů mě zavedl na vaše stránky. Líbily se mi, tak jsem napsala vám. A hned jsem dostala nabídku na rezervaci termínu v nově budované svatyni. Ten první jsem musela odmítnout (kryl se s mým pobytem v zahraničí), ale vyšel hned ten druhý – cca 2 měsíce od přihlášení. Prostě impuls přišel právě v době, kdy pro mě již bylo všechno připraveno, takže nebylo co řešit…
Ještě jsem si pořídila knížku o terapii tmou, zaplatila rezervační poplatek a začala připravovat rodinu na “další z mých podivných výstřelků”
Cíl pro pobyt ve tmě jsem neměla
Jasný cíl jsem si nestanovila. Sice jsem si říkala, že by bylo fajn trošku víc se ponořit do meditace (bez psa motajícího se pod nohama a telefonátů terapiechtivých klientů či babiček a dětí), nějakou tu exkursi do své minulosti, vyrovnání se s traumaty z dětství, odbourání starých bloků zakotvených v podvědomí atp. bych taky neodmítla, ale v zásadě jsem spíš byla prostě zvědavá, co to se mnou udělá a jestli to budu schopná vydržet. Žádný velký strach jsem ale neměla… Pokud to nepůjde, tak prostě odjedu trochu dřív, no a co…
Pak se začaly kupit problémy – pes onemocněl, auto se pokazilo, přišel neskutečně vysoký účet na doplatek za vodu (špatný společný vodoměr na baráku), babičky, zahrádka, děti… Problém na problém… Až to skoro vypadalo, že prostě neodjedu.
Taky se objevil jeden vyloženě negativní příspěvek o pobytu ve tmě – jenže na mě to zapůsobilo tak trochu tak, že pan autor pojal pobyt ve tmě jako jistou formu soutěže sám se sebou. Nějak mi to nesedlo…tak jsem to vzala jen jako další info…
Nedala jsem se. Nechala jsem opravit auto (aby děti měly jak případně odvézt psa k veterináři), peníze se mi nakonec taky nějak sešly a odjela jsem. Všechny klienty jsem upozornila na svou nepřítomnost, zapomněla jsem namluvit vzkaz na záznamník a dětem jsem dokonce zapomněla i dát telefon na Tomáše pro případ nouze. Jen jsem jim připravila železnou finanční hotovost (a že se nakonec fakt hodila) a zmizela jsem ze světa.
Pobyt ve tmě byl vlastně sabat
Přijela jsem – trochu pozdě, takže jsem se se žádnou z dalších adeptek na pobyt nesetkala (sešly jsme se 4 baby :), seznámila jsem se s nádhernými domácími psy jezdeckými(Tomáši, prosím Tě, podrbej je za mně za uchem), Tomáš mě uvedl do chatičky vonící novotou, ukázal mi co kde je a vysvětlil, jak to bude s jídlem a pitím… Také se zeptal, jestli budu jíst, nebo si pobyt zpestřím hladovkou. Hladovka mě sice také lákala, ale protože se již nějaký ten pátek znám, vysvětlila jsem Tomovi, že jíst budu, protože když nejím, bolí mě první 3 dny hlava a při tom “bliju jako Alík”, což mě moc neláká ani normálně, natož ve tmě…
Připravila jsem si všechno tak, abych věděla kde co je, zopakovala jsem si umístění, vyzkoušela si vyhmatávání se zavřenýma očima… no a pak už jsem jenom zhasla … a byla tma…
První večer byl bez problémů. Baštila jsem ovoce (kromě třešní – na ty jsem si potmě netroufla, bo v potravinám nemám ráda použité zboží a ovoce raději konzumuji bez bílkovin) a pilně cvičila. Meditace moc nešla. Do hlavy se mi motalo kde co – hlavně teda sousedi, se kterými máme tak 8-let neskutečné problémy…, ale i děti, pes, maminka a její životní pravidla pro mě…
Někdy druhý den Tomáš přinesl jídlo – porci jak pro horníka. Bylo moc dobré, tak jsem ho tak postupně konzumovala…
A pak přišla “migréna”! Tfuj tajbl. Nejhorší bylo trefit se do mísy při zvracení 🙂 . No, ale ono za chvíli už stejně nebylo co zvracet… Říkala jsem si – no Tě Bůh. To bude skvěle problitý pobyt ve tmě.
Naštěstí se tentokrát moje hlavička rozhodla bolet jen asi tak 1/2 dne. Druhé jídlo mi tam Tom sice stejně nechal, ale jako emetikum fungovalo i pouhé čichnutí, takže nic.
No a když už si to mé tělíčko takhle nastavilo, tak co mu nevyjít vstříc – přidala jsem si k pobytu ve tmě i tu hladovku 🙂
Někdy v pondělí mě napadlo, jak je našemu psisku a přepadla mě starost o jeho bláho… pak jsem to pro sebe uzavřela tím, že to naše šikovné děti určitě nějak zvládnou (zpětně jsem zjistila, že jsem si na něj vzpomněla právě v době, kdy se mu podařilo zabodnout si aportovaný klacek do krku). Pak už jsem se jen příšerně nudila. Tomáš mi říkal, že to je dobře. Tak jsem si pomyslela své a alespoň jsem intenzivně cvičila a cvičila a cvičila, abych se nějak zabavila.
Už jsem skoro zase udělala most ze stoje a podobné ptákoviny jako za mlada, když mé tělíčko usoudilo, že to cvičení používám jako útěk od toho, co dělat mám (nudit se :D). A zatrhlo mi to – zablokovala jsem si záda (teda spíš SI, ale výsledek byl stejný).
A zase jsem si říkala, jestli to nemám vzdát. Jenže pak jsem si uvědomila, že v tom stavu bych stejně nezvládla dojet do Prahy, tak jsem se, pro změnu :), věnovala cvičení veskrze rehabilitačnímu a snažila se prostě přežít…
V půlce jsem měla fůru živých snů
Blížil se konec 5 dne a kromě té migrény a zablokovaných zad se celkem nic nedělo. Měla jsem teda fůru podivných živých snů, ve kterých jsem viděla spoustu černoušků v typicky africké krajině, občas se mi tam mihnul někdo z rodiny a přátel či nepřátel, ale jinak nic neobvyklého. Pohybovat jsem se moc nemohla, ležení mě taky bolelo, takže jsem tak tu a tam poklimbávala a čekala, až mi Tomáš přinese plnou termosku s čajem. Podle zvuků doléhajících ke mně skrz stěnu jsem tak trochu poznávala, jestli je zrovna den či noc, ale jinak nic a nic…
Komické mi přišlo, že jsem se přistihla, že i když byla tma, chodila jsem neustále se zavřenýma očima…
Pak jsem jednou tak nějak usnula a najednou mě probudilo světlo. Ostré, intenzivní světlo pronikající skrz stěnu domku. Tak intensivní, že mě probudilo a nedalo se před ním schovat. Takové to světlo, které můžete vidět ve filmech pojednávajících o únosech UFO :D.
První, co mě napadlo, bylo: “Kterej vůl mi to sem takhle blbě svítí tím reflektorem?” Pak jsem si uvědomila, že venku je hrobové ticho a ani psi se neozývají… Tak jsem si řekla, že to musí být Tomáš a snažila se mu na dálku vnuknout, že by mohl přestat blbnout, zhasnout a dát mi pokoj… Pak jsem si uvědomila, že ta stěna přeci je z desek a ne z prken a navíc je tam prý i izolační vrstva, takže to těžko něco může prosvítit…
Mezitím se světlo hezky stáhlo do dolního rohu a pómaličku pomaličku matnělo a mizelo. Když už byla zase tma, uvědomila jsem si, že jsem se ani nepokusila podívat se na své ruce.
Pak jsem si řekla – aha, světlo není, sítnice blbne… jídlo není, mozek se nudí, tak vymýšlí ptákoviny…
A taky jsem se rozhodla, že pokud se to světlo ráčí zase vrátit, zkusím se ujistit, jestli tu ruku uvidím a užiju si to… Pak jsem (pro jistotu) prolezla všechny kouty chatičky (co mi záda dovolila) a šla zase spát.
Někdy druhý den se světlo opravdu vrátilo. To jsem pro změnu byla v předsíňce a čistila si zuby. Tak jsem se ujistila, že prsty nevidím a nevrhají stín, v klidu si “za světla” vyčistila zuby, použila toaletu a spokojena se svými zážitky se zase jala spát… 🙂
Pak už nic moc zvláštního nepřišlo.
Vydržela jsem do konce (jako ostatně my všechny). Po rozsvícení se mi také poněkud motala kebulka a trvalo tak 2 hodinky, než jsem si troufla sednout za volant. Ještě do časných odpoledních hodin jsem si za ním nebyla moc jistá…
První závěr byl – tmu už vícekrát nemusím… Dnes už to tak radikálně nevidím – možná si to ještě někdy v budoucnu zprubnu… A už se na to vlastně tak trochu těším… 😉
Výsledky terapie tmou?
Ze začátku se mi zdálo, že se vlastně nic nezměnilo.
Pak jsem si uvědomila, že na mě problémy nějak neulpívají. Ne že bych se nerozčílila, nebo nelekla… To ne. Ale emoce přijde, odejde a já se v ní nevrtám… To je něco, co jsem nikdy neuměla… Sice se to postupně zase trošku přiblížilo zpět k “normálu”, ale pořád tam ta změna přetrvává…
Kromě toho zapomínám na nedůležité věci a nějak se tím netrápím…
Mnohem lépe také chápu problémy svých pacientů – chápu osleplé a imobilní osoby… Ale soucit s nimi mě nepohlcuje. Akceptuji realitu a chápu – to je vše…
No a to je asi celý závěr poměrně dlouhého ukecaného příspěvku 🙂
Vlastně ne – ještě k tomu zmíněnému negativnímu ohlasu.
Pán se opravdu asi příliš pral sám se sebou a navíc pobyt ve tmě ukončil cca po 3 dnech. Podle mých zkušeností to je doba, kdy se stupňují negativní zážitky. Prostě první 3-4 dny jsou nejhorší. To příjemnější přichází později – takže je lepší vydržet a podvolit se. Prostě se nesnažit tak moc… 🙂
Ale já mám jen 1 zkušenost a to je jako nic.
Mějte se krásně a třeba se s vámi ještě někdy setkám
Asi před dvěma lety jsem si na internetu přečetla článek, kde byl zmíněn pobyt ve tmě. Tenkrát jsem si pomyslela, že to musí být zajímavý proces, kdy člověk v sobě leccos srovná a trochu se pročistí, ale pak jsem tuto myšlenku zcela opustila.
Uběhl nějaký čas a kolem mě i se mnou se stalo několik, pro mě dost důležitých, změn. A najednou se kolem stále častěji začaly objevovat zmínky o pobytu ve tmě. Pocit, že bych měla tímto procesem projít se stával den ode dne silnější.
Až jednoho dne mé rozhodnutí uzrálo a přihlásila jsem se.
Přihlásila jsem se na pobyt ve tmě
Cítila jsem, že proto, abych proces zvládla, musím být naprosto otevřená všem emocím, které ze mě v té tmě vylezou. Pro jistotu jsem se mentálně otevřela celému vesmíru a doufala, že mi pomůže.
Po příjezdu do místa pobytu jsem se krátce seznámila a velmi příjemnými majiteli, Lenčou a Tomášem. Krátce jsme pohovořili. Dozvěděla jsem se, že vše potřebné k pobytu mám v chatce k dispozici a že jídlo se nosí jedenkrát denně mezi 13 a 15 hodinou. Domluvili jsme se, že se mnou mluvit nebudou a v případě, že bych potřebovala, řeknu si sama. Rozloučili jsme se a já zalezla do domku.
K dispozici jsem měla pokoj asi tak 2×2 metry s povlečenou postelí, karimatku a meditační polštářek na sezení a malou chodbičku s toaletou, umyvadlem a sprchovým koutem. Sama jsem si mohla ovládat klimatizaci.
Ubytovala jsem se ( bylo tak mezi 19 – 20 hod.), osprchovala, zklidnila se, odhodlala a zhasla.
Po zhasnutí …
Tma mě objala a na hrudi se mi okamžitě usadilo zvláštní hřejivé teplo. Uvědomila jsem si s radostí, že nemám pocit strachu. Doufala jsem, že mi to vydrží.
Již první noc jsem zjistila, že mám obrovskou potřebu orientovat se v čase. Ale jak? Do domku nepronikaly téměř žádné zvuky. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně jediný čas, který bude jistý, bude čas donášky jídla. Rozhodla jsem se tedy, že při každém jídle si dám do pytlíku pecku od nektarinky, které jsem si z domova přivezla. To se později ukázalo jako dobrý nápad neboť orientace v noční i denní době se ukázala téměř nemožná. Kromě toho, hned druhou noc jsem zjistila, že v rozšířeném stavu vědomí, který u mě při pobytu ve tmě brzy nastal, se téměř nedá spát.
Hned první den moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Začaly mi hlavou probíhat myšlenky na události minulé i budoucí, na lidi se kterými mě pojily různé události. Začaly se dostavovat úzkosti a různé jiné pocity. Nebránila jsem se jim ( jak jsem si předsevzala ), důkladně jsem je rozdýchávala a ony se po chvíli vždy rozplynuly. Má mysl však začala zacházet stále dál a dál k těm, kteří jsou nebo byli zavřeni v kobkách, celách, hladomornách. To už jsem věděla, že takové myšlenky musím odstranit. Pokusila jsem se dostat do stavu “Tady a Teď. Pokud se mi to podařilo, nepříjemné pocity a obrazy zmizely a byl tu zase ten hřejivý pocit na hrudi. Zjistila jsem, že jakmile se má mysl vychýlí z přítomného okamžiku, přijdou různé, většinou nepříjemné pocity a úzkosti.
Měla jsem pocit, že v noci spím vždy jen chvilku a nikdy jsem nevěděla jak dlouhou. Noci byly nekonečně dlouhé. Budila jsem se asi tak desetkrát za noc. Pokud se mi zdály sny, byly úzkostné a nepříjemné. Velmi jsem se potila. Snažila jsem se zorientovat, kdy je ráno nebo alespoň den. Ale jak? Jediné co jsem slyšela, bylo zakokrhání kohouta, přelet stíhaček a občasný zvuk motoru auta.
Snažila jsem se řídit podle těchto signálů, ale to jsem ještě netušila, jak ošklivě si má mysl se mnou pohraje. Bylo to přesně uprostřed týdne, kdy už rozšířené vědomí bylo v plné síle a já zjistila, že tma se dokáže rozestupovat do velkých rozměrů a vytvářet různé, zajímavé obrazy hlavně tvaru místnosti ve které jsem přebývala. Tu jsem viděla velkou halu, tu krátkou uličku s věžičkou, tu indicky vyzdobený pokoj. Občas byly místnosti ozářeny jakoby tlumeným měsíčním světlem. To mě docela uklidňovalo. Bylo zajímavé si obrazy prohlížet a nepřicházely pak úzkosti z jinak nepříjemně dotírajících myšlenek. K omezení úzkostí jsem si také pečlivě hlídala, abych vše dávala na přesné místo, všechny úkony jsem se snažila dělat pomalu a soustředěně. To mě uklidňovalo.
Středa mi pobyt ve tmě pěkně zamotala
A pak přišla ta středa. Už jsem měla naučeno, že den znamená kokrhání kohouta, občasný zvuk motoru a hluk stíhaček. Jako vždy jsem se velmi těšila na jídlo, neboť bylo vždy velmi chutné, užívala jsem si ho téměř rituálním způsobem a také pro mě znamenalo, že jsem zvládla zase další den. Pak už jsem se jako vždy jen vysprchovala, vyčistila zuby, zazpívala pro dobrou náladu zacvičila , uložila se ke spánku a modlila se, aby byl bez nočních můr. Celkem dobře jsem usnula a spánek mi připadal vcelku dlouhý. Probudím se, poslouchám zvuky zvenku, snažím se zorientovat. A tu slyším kokrhat kohouta! A za chvíli celkem jasný zvuk lidského hlasu a po nějaké době i stíhačka! Hurá, je čtvrtek ráno! To ta dnešní noc krásně uběhla. Teď ještě se dočkat jídla a můžu si odškrtnout zase jeden den peckou do pytlíčku! Osprchovala jsem se zacvičila, nasnídala a dala se do pravidelného denního umravňování mysli. Ale co to? Dnes to jídlo nějak dlouho nenesou. Nějakou dobu jsem ještě čekala, pak se dopátrala ke vchodovým dveřím a poslouchám zvuky, které by mi daly signál blížící se donášky jídla. Jenže venku bylo totální ticho. Ani hlásku. Ticho.
A najednou mi došlo do jakého jsem se dostala omylu. Usnula jsem jen na chvilku a jsem tedy ve stále stejném dni! Nevím vůbec kolik je hodin, celá nepříjemná noc je přede mnou s probuzením do neurčitého rána a s dlouhým čekáním na jídlo! Měla jsem co dělat, abych toto zjištění rozdýchala. Ale jak to, že jsem slyšela kokrhat kohouta?
Celý další den jsem se soustředila na kohoutí kokrhání a zjistila jsem, že ten pacholek si kokrhá klidně celý den a ne jenom po ránu, jak jsem si celý život myslela. Ach jo.
Ve čtvrtek jsem už měla radost, že jsem ve svém procesu za půlkou, ale ani ty dva dny nebyly žádná brnkačka. Ale už jsem si zvykla. Musela jsem vždy ukáznit svou mysl a pak to jakžtakž šlo.
Na poslední noc jsem se vyloženě těšila. Při jídle jsem dostala budíčka nařízeného na čtvrtou hodinu ranní s tím, že si mohu vychutnat východ slunce a pak mohu jet, neboť Lenča s Tomášem vstávají až okolo osmé. Rozloučila jsem se s Lenčou, která si při donášce posledního jídla vlezla ke mně do tmy a dala mi poslední instrukce. Šla jsem si brzy lehnout a modlila se, aby přišel spánek.
Poslední noc ve tmě byla nekonečně dlouhá
Ale jak už to tak bývá, co nejvíce chceme, nepřichází. Noc byla nekonečně dlouhá. Měla jsem pocit, že jsem v moci své mysli a že jenom na ní záleží, kdy se rozhodne, že je ráno. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala a budík zazvonil. Ten nepříjemně pípající zvuk zněl pro mě jako rajská hudba! Nechala jsem ho vypípat až do vyčerpání a byla šťastná, že i když jsem mnohokrát za týden chtěla pobyt ve tmě vzdát, že jsem to neudělala.
První otevření dveří ze tmy vlastně ještě do tmy bylo báječné! Do nosu mě udeřila nádherná vůně přírody a úžasný východ slunce na sebe nedal dlouho čekat. Trvalo mi asi tak dvě hodiny, než jsem si byla jistá, že mohu nasednout do auta a bezpečně odjet.
Cesta domů byla radostná. Prošla jsem sice nepříjemným procesem (vystřídaly se u mě snad všechny emoce), ale cítím, že smysluplným.
Jsem velmi vděčná Tomášovi a Lence, že mi poskytli tuto možnost očištění a že tuto terapii poskytují všem lidem, kteří o ni projeví zájem.
Dostáváme od vás dotazy, kdo jsme, co jsme zač a jestli jsme vhodní průvodci pro váš pobyt ve tmě.
Průvodce pro pobyt ve tmě
Nejraději bychom zde napsali, že jsme nikdo, jsme bezejmenné nic, co si uvědomuje, že je a že ho fakt baví být 🙂
Tomáš Klus to trefně vystihl v písní Dno za dnem
“Jsem nic, co nosí kostým”.
Zároveň jsme láska, jsme vy, vy co přijíždíte na pobyt ve tmě a jsme i vy, co nám píšete, že jsme šarlatáni, sluníčkáři či poloviční magoři, co musí mít furt něco extra a nedokáží žít normálně 🙂
V tomto životě jsme Tomáš a Lenča
Milujeme život, naše děti a také milujeme provozování pobytů ve tmě 🙂
Až přijedete k nám do tmy, tak se vám nebudeme snažit nic nabídnout, nemáme touhu vám něco předat, abyste měli lepší život a nebo žili správně.
Ne nejsme duchovnější než vy či kdokoli jiný, jsme lidé, co milují život takový, jaký zrovna je. Nejsme osvícení ani nejsme žádní guru z Indie, kteří by vás probudili do vědomí jen dotekem.
Ač to pro váš pobyt ve tmě není vůbec podstatné, tak vám uvedeme něco o nás.
Narodili jsme se v Mostě na přelomu let 1977 a 1978 a do manželství jsme vstoupili v roce 1998.
Až do roku 2014 jsme žili u Krušných hor v Litvínově a Horním Jiřetíně a nyní nás život zavál ke Kutné Hoře do Lomce.
Aktuálně (březen 2017) máme 3 děti a 4. požehnání na cestě, které čekáme v červenci.
Děti se učí doma, tedy nedocházejí do školy, milujeme svobodu učení www.svobodauceni.cz.
Absolvovali jsme několik kurzů a technik, navštívili jsme chrámy v Indii a poznali nádherné lidi a místa. A to vše nás vedlo směrem, že ten největší poklad má každý ukrytý v sobě.
Nevyznáváme žádné náboženství, ač nejsme ateisté, tedy respektujeme svobodu vyznání.
Nevěříme v pozitivní myšlení, protože rozdělení na pozitivní a negativní nám nedává smysl.
Milujeme jak světlou, tak “temnou stranu síly”, protože život se dá podle nás žít naplno, po přijetí celku a ne jen jeho půlky.
Žijeme, jak říká Jarda Dušek, sen bojovníka, kdy poznáváme sami sebe a vnímáme, že nejsme obětí nepřátelského vesmíru, že všechno je propojené a vesmír je jedna živá bytost.
Ač často vidíme a cítíme, co prožíváte a co konkrétně by vám pomohlo, držíme se většinou zpátky a vyčkáváme, až se zeptáte sami, protože věříme, že nejde budit člověka, který chce spát.
Neuslyšíte od nás, že něco děláte špatně nebo, že něco nemá cenu, protože víme, že každý dělá jen další krok na jeho cestě životem, a ta cesta je ten cíl, ten přítomný okamžik, ve kterém se vše odehrává.
Milujeme svobodu a rádi objevujeme nové věci a poznáváme nové lidi.
Velmi nás baví poznávat mužský a ženský princip energie a tím prozkoumávat a užívat si polaritu mezi mužem a ženou.
Přijedete-li na pobyt ve tmě k nám ke Kutné Hoře, budeme rádi, pokud přijedete do jiného centra, budeme rádi také a pokud není ještě váš čas a nejste si jistí, můžete být naprosto v klidu.
Všichni lidé dospějí ke štěstí a lásce, někdo dříve, někdo později, ale jednou tam budou všichni <3
Přátelé, přejeme vám nádherný život a třeba někdy ve tmě na shledanou.
Tomáš a Lenča
V tomto životě se jmenuji Simona:)
Miluji svobodu, svou rodinu a práci s lidmi. Mou vášní je „ rozsvěcet “ lidi do radosti a jejich plného potenciálu. Jako průvodce ve tmě s nadšením pomáhám Lenče a Tomášovi.
Pracuji také jako soukromá terapeutka. Klienty provádím pomocí metody emoční svobody EFT a také pomocí regresní terapie. Obě metody vnímám jako velice účinný nástroj seberozvoje i pomoci v akutních stavech. Sama je často využívám při práci na sobě.
Ať se potkáme ve tmě, nebo při on-line terapiích nebudu Vám radit, co máte dělat. Vždy vás jemně povedu do Vašeho nitra, k Vašim pocitům a Vašemu tělu. Tam, pokud budete pozorně naslouchat naleznete pravdu.
chtěl jsem se Vám, s poděkováním za poskytnutí možnosti zakusit tmu i za perfektní a příjemný servis během pobytu ve svatyni, ozvat sám již dříve…
Pokusím se shrnout, co pro mě zkušenost pobyt ve tmě je. Najdete-li v tom něco alespoň trochu užitečného, klidně to použijte na stránky pro ostatní.
Na pobyt ve tmě mne přivedly knihy o Tibetu
O praktikách dobrovolného a cíleného pobývání ve tmě jsem se kdysi dozvěděl z knížek o Tibetu, Nepálu, o józe, ale o tom, že se něco takového děje i u nás, až v pořadu Duše K, kam si Jaroslav Dušek jako hosta pozval Romana Mlejnka, speleologa, který opravdu uskutečnil dlouhé pobyty ve tmě v krasových jeskyních – to mně připadalo trochu až příliš drsné. Potom jsem si listoval na netu nabídkou pobytů ve tmě v lidštějších podmínkách, kde jsem narazil na tu Vaši. Připadala mi sympatická, takže jsme se objednali i s Evinou.
Ve tmě přišlo, co jsem tak docela nečekal a pobyt, jak jsem si ho představoval, podle těchto představ moc neproběhl. Představám se asi nelze docela ubránit, ale při konfrontaci s realitou se většinou ukáží být pouhým mentálním cvičením. Ne příliš užitečným 🙂
Krize ve tmě mi pomohla překonat jóga
Naopak užitečnou se ukázala být zkušenost s jógou (ať už pranájámou, ásanami), čchi-kungem (nejvíce Žlutý mnich – zabere málo místa a není tak náročný na rovnováhu, která potmě potrápí; při Osmi kusech brokátu jsem narážel rukama do stropu), meditačními a koncentračními cvičeními; to pomohlo překonat krize, jichž pár bylo.
Někteří praktikující říkají, že prospali první den či dva – já spal normálně, takže spíše málo. Spánek se s každým dalším dnem zkracoval a trhal. Ke konci už jsem nespal téměř vůbec. Až poslední noc jsem málem zaspal budíka.
Jídla bylo dost a chutnalo mi. Překvapilo mě, jak moc jím očima, protože ve tmě mi nedělalo problém poznat, že mám dost, ačkoli v nádobě ještě zbývalo. A dokázal jsem nedojíst. Alespoň ne hned.
Pocit ze tmy – kupříkladu ji nevnímám jako černou.
Nemožnost zrakové kontroly vedla k tomu, že jsem se skutečně dokázal uvolnit až ve druhé polovině terapie tmou. Jinak jsem byl pořád ve stavu jakési mírné paniky, lehkého stresu. Což zase na druhou stranu asi zostřilo a prohloubilo vnímání přítomného okamžiku. A že to občas byla síla.
Bylo jiné, když jsem měl zavřené či otevřené oči – s otevřenýma očima byly vizuální představy chabější, méně barevné a chudě strukturované. Zato se zavřenýma, to byly plejády barev, nádherně prosvětlené fraktální formace, modely světů … S každým další dnem se ale rozdíly zmenšovaly, barvy bledly, ovšem tvary se více cizelovaly, přibývalo detailů.
Někdy jsem zažil transformaci taktilních podnětů na vizuální. Třeba při sprchování po mně místo vody sjíždělo nádherné zlatozelené světlo; studená voda byla více do modra, teplá více do zelena. Ale to se také dělo jen první dva dny a potom ustalo.
Prostor při pobytu ve tmě se mi měnil
… Když jsem ležel, prostor okolo se plynule proměňoval z gotické kaple do hinduistického chrámu, potom jsem zase byl ve srubu a hned v jeskyni … ale vždy jsem po levé straně „viděl“, že stěna je hustě porostlá velice sytě zelenými a nezvykle tvarovanými listy. Stejně byla porostlá i stěna přede mnou, na pravé straně. Když jsem po týdnu vyšel ven, zjistil jsem, že v místech, kde byly stěny ve vizi porostlé, skutečně rostou stromy – myslím, že jabloň a hrušeň. A teď nevím, zda jsem se jaksi mentálně-energeticky propojil s jejich existencí anebo je podprahově zaznamenal ještě před vstupem do chaty a potom, jako i další obsahy nevědomí, bezděčně vizualizoval a umístil do představy. Ta první možnost by se mi líbila více.
Všemožných vizí bylo hodně, vedle euforii podněcujících i takových, v nichž se asi projevily temné stránky mé osobnosti, které vytěsňuji, bezděky, jelikož o tom nevím, a daly mi zažít okamžiky čiré hrůzy a děsu, proti jejichž syrové brutalitě byla dechová cvičení a jakési pokusy o racionalizaci situace prakticky k ničemu. Prožití takových chvil ovšem vedlo k sebepřijetí.
Jednou z věcí (a nejspíše tou nejpodstatnější) byl ve výsledku prožitek vlastní smrtelnosti, který stále přetrvává a skýtá mi přepych téměř neustálého vnímání přítomného okamžiku. Díky tomu se častěji těším z věcí a situací, jež předtím probíhaly a zapadaly bez povšimnutí. Což byla škoda. Den se mi teď zdá delší, asi jako dětem.
Pobyt ve tmě mi dal možnost setkat se se sebou, snad trošičku něčemu porozumět, příležitost zkusit využít čas jen a jen pro sebe, aniž bych z toho měl mít problém se svědomím, prostě vzdor omezení zažít něco svobody. Takže, s troškou patosu, vyhlížet světlo ve tmách.
Snažil jsem se napsat hned, jak jste se ozvali, ale dílem kvůli pracovní zaneprázdněnosti a dílem kvůli tomu, že jsem si musel některé emoce a pocity ohledně tmy sám ujasnit a pokusit se je převést do konkrétnějších tvarů – do slov, to trvalo déle.
Jak jsem říkal už při našem loučení: pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní.
uplynul měsíc od pobytu ve tmě? To mě docela šokovalo, ale vzhledem k tomu, že je každý den nabitý, tak se tomu ani moc nedivím..
Pár měsíců jsem si hrála s myšlenkami na pobyt ve tmě
Můj příběh je prozaický, přišel mi pocit, že mám jít do tmy, pár měsíců jsem si s ním hrála a pak začala hledat, kam půjdu. U vás mi to přišlo dle www nejsrdečnější a tak nějak bez zbytečného pozlátka a balastu a tak jsem vás oslovila. Byla jsem velmi ráda, že jsem dostala termín až za půl roku neboť jsem věděla, že se má ještě něco stát, abych si pobyt ve tmě užila…stalo se spousta věcí a já sílila a sílila, až jsme cítila, že se začínám těšit a být zvědavá sama na sebe. Strachy, které byly před půl rokem už zmizely, spousta věcí se vyřešila už jen samotným rozhodnutím podívat se na sebe – takovou já jsem a pokud se podaří třeba si ujasnit, co bych ráda na další roky se svým životem.
Na pobyt ve tmě jsem šla pěšky
Nástup byl úžasný, přišla jsem (pěšky) s těžkým batohem a uřícená, takže moje jediná starost byla sprcha, jídlo a zhasnout. Tomáš mi vysvětlil co a jak, vše se mi zdálo jednoduché pro pochopení ( a bylo to tak i v reálu) a tak jsem se sprchla, najedla a hned zhasla. čekala jsem co bude, nic nepřicházelo, jen pocit, že se mám seznámit s místností a zjistit, jestli bych si třeba nevyrobila nějaký strach sama když se neukazuje ha ha no tak jsem vlezla pod postel, procházela kolem zdí, šla na záchod a nikde nic…tak si říkám lehnu a spím…a ono nic…únava nikde, já oči dokořán, občas jsem si zacvičila, zameditovala a snažila se odhadnout kolik je hodin….měla jsem totiž opět hlad ha ha ..Tomáš mi přinesl druhý den jídlo, to jsem se snažila nesníst zároveň a pak jsem zase jen ležela a podřimovala…přicházely zvláštní sny…z některých jsem se vzbudila vyděšená, ale pak jsem si uvědomila, že ten strach nemusím řešit a bylo mi dobře…z jednoho snu jsem se vzbudila s pláčem a prosila za odpuštění lidi, ke kterým jsem to tak cítila…bylo to úžasné !!! Brečela jsem si pěkně nahlas, mluvila jsem si nahlas…nikdo mě neviděl, neslyšel, ani já jsem nikoho neřešila, jen ten pocit odpuštění…nic moc jiného se nedělo, jen pocit, že není třeba nic dělat, ani se hýbat…pocit prázdného časoprostoru ve kterém tak nějak visím 🙂
Po návratu jsem dostala zánět očí, který mi velmi pomohl pěkně další čtrnáct dní nekoukat ven, ale dovnitř…každý den děkuji za vše, co je mi dáno a jsem vděčná, že jsem si mohla udělat zastavení, které přišlo v pravý čas a plynule navázalo na celý můj předešlý jak duchovní tak fyzický život.
Přátelé, pokud vás to ťukne, nebojte se, pokud přijmete rozhodnutí, než přijdete na řadu ve tmě, většina věcí se vyřeší sama 🙂
ano je to už měsíc a zatím jsem o tom napsala jenom na facebook…
Pobyt ve tmě pro dříve narozenou
Jsem už z těch dříve narozených a jelikož jsem nikdy nebyla ani na řádné dovolené, vymyslela jsem si toto k 64. narozeninám. Očekávala jsem od toho možná něco víc, ale díky i za to, co se dělo. Po zhasnutí jsem odpočívala a bylo to fajn. Čekala jsem na jídlo a jen tak si lebedila. Ani jsem nechtěla vědět, co mám v kastrůlkách, chtěla jsem na to přijít sama. Překvapilo mě, jak je tma příjemná, přátelská a objímající! Třetí den už jsem se nudila a začala vymýšlet nějakou činnost. Vzala jsem prázdný kastrůlek a hned byl z něj bubínek k šamanským zpěvům. Nikdy jsem nic takového nezkoušela a překvapilo mě, jak to ze mě leze-bylo to tam, jako když jsem opravdu indiánský šaman. ☺pak mě napadlo zkoušet andělské zpěvy-no a bylo to tam také! Můj hlasový fond byl celý život omezen s bídou na jednu oktávu a tady ve tmě jsem dokázala vyzpívat kromě mých vlastních kreací i třeba “Niňo bambino karo”☺Občas v minulosti jsem mívala sny, ve kterých létám nad zemí a zpívám takové andělské tony….
A čekala jsem ovšem, jestli přijdou nějací démoni, kteří mě strašívali ve snech. Nepřišli. Myslím, že jsem si to s nima vyřídila mnoho let zpátky v jednom lucidním snu. “Řítil se na mě z kopce strašlivý démon s úmyslem mě zabít, rozcupovat, zlikvidovat tím nejhorším způsobem a já jsem udělala to, co vždycky, když mám noční můru:přinutila jsem se probudit. Hned , jak se mi to povedlo a já se “probudila” jsem si uvědomila:Ne, to je špatně, takhle se to nedělá! a přinutila jsem se vrátit do toho snu , zpátky do té situace-postavila se démonu do cesty a neuhnula ani kousek. Podívala jsem se mu do očí a zeptala se:”Kdo jsi a co mi chceš?” A milý démon se začal měnit v neškodný lidský obličej a rozplynul se, jako pára. Takže tak-jednou provždy to mám s bubákama vyřešené☺
Poslední den mi připadala tma hodně světlá a měla jsem vidinu jakési velké černé hory obklopené bílými mraky, anebo to mohlo vypadat i jako útes obklopený bílou mořskou pěnou. . . . . a také nějaké geometrické obrazy a fraktály se míhají v zorném poli. Jediné, co jsem viděla v nádherných chromových barvách byly kupodivu naskládané dřevěné špalky, táhnoucí se dodaleka. . . uhýbali ovšem, když jsem na ně zaostřila a proplouvaly někam stranou a objevovaly se další. ☺bude to nejspíš tím, že je mám v hlavě už pár let, jako stavební materiál pro svůj domeček na zahradě.
Takže, když to tak shrnu, mohu říct, že tma mi otevřela truhlu s poklady o kterých jsem neměla tušení. (To ty zpěvy).
Musím ale varovat ty, kteří jsou starší a mají třeba potíže s páteří, takže nemohou moc cvičit, mohli by dopadnout, jako já. Po týdnu ležení ochabnou svaly a já jsem zjistila v Kutné hoře, když jsem honila vlak, že mi neslouží tělo od pasu dolů, asi jako po lumbálce-připadala jsem si ochrnutá.
Takže, kdož můžeš-cvič! Za pár dní jsem se srovnala a teď už tahám z lesa stromy na náš domeček.
Na závěr chci poděkovat Tomášovi, který byl na to celý týden sám, jídlo nám nosil z restaurace, bylo to dobré a nejvíc děkuji za ten polštář, přinesl mi svůj, protože ten, co tam byl mi lámal vaz. . . . ☺☺♥
Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací
Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".
Každý týden k nám jezdí noví praktikující, kteří často přijíždějí svým autem.
